New world

1. Kapitola Začátek všeho

Můj příběh začíná v městě Sao Paulo v Brazílii roku 2000. Byla jsem svérázná, paličatá a drzá holka. Žila jsem většinou v nějakém brazilském sirotčinci, jelikož rodiče zemřeli při autohavárii, když mi byly tři roky. V podstatě si mě sirotčince přehazovaly jako pytel brambor, co zapříčinilo mé chování.
Často jsem utíkala a potulovala se po zapadlých ulicích na vlastní pěst. Žádný ředitel sirotčince mě nechtěl mít na svědomí, až jednou zavolá policie, že mě našli někde v temném koutě ulice mrtvou a že jsem se stala obětí násilného činu a ani nechtěli zodpovídat za mé občasné „úlety“ k nimž patřili menší krádeže a spolčování se s pochybnými skupinami lidí a také občasné neshody se spolubydlícími v sirotčinci, které vždy končili v nemocnici, nebo přinejmenším na ošetřovně.
Nyní jsem se cítila volná, před čtyřmi měsíci jsem utekla z posledního sirotčince a nyní jsem si užívala naplno života. Přivydělávala jsem si většinou v nějakých zapadlých krčmách, nebo jsem doručovala pochybné zboží. Přesto mi to stačilo, abych se tak nějak uživila.
Mělo by mi být za měsíc sedmnáct, ale asi bylo mi souzeno zůstat po zbytek věčnosti šestnáctiletá.
Dnes se psal 2. červenec a já sem krčila pod malým přístěnkem a klepala se zimou. Mohlo být něco kolem jedné ráno. Bylo sice léto, ale to se dnes vyhnulo našemu městu velkým obloukem. Obloha byla zatažená, nebyl vidět měsíc ani hvězdy, všude jen černočerná tma. Pomalu jsem se propadala do říše snů.
Už jsem skoro spala, takže jsem si z počátku nepovšimla tichého varovného vrčení. Poslední dobou zde řádila nějaká sekta a za dva měsíce stačili její účastníci zlikvidovat skoro padesát lidí. Starý Johny zdejší všem známý bezdomovec, který neustále překypoval elánem a byl samý vtip, začal s pověrami a všude prohlašoval, že to není žádná sekta co tu řádí, ale nějaké monstrum a možná není samo.
Když mi potom vyprávěl různé strašidelné historky o tvorech seslaných ďáblem, tak jsem se jen smála. Nikdy jsem nebyla pověrčivá a nehodlala jsem s tím začít. Na podobné báchorky jsem nevěřila. Všechno se ale mělo zanedlouho změnit.
Probudilo mě až tlumené zapraskání kousek ode mě.
Napřímila jsem se s tím, že vyženu tu drzou toulavou kočku co se mě opovažuje budit, ale šokem jsem zůstala ztuhlá stát a neopovažovala se pohnou. Nebyla to žádná toulavá kočka. Byl to člověk, i když ne tak docela. V životě jsem předtím neviděla nikoho tak krásného. Byl to muž tak kolem třicítky, měl na sobě luxusní oblečení, což znamenalo, že se zjevně jenom ztratil ve spleti zdejších uliček a hledal východ na hlavní ulici.
Pozorně jsem si ho prohlížela od hlavy až k patě. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila co mě na něm tak děsí. Byly to jeho jasně rudé oči, které mě propalovaly krvelačným pohledem. Vyděšeně jsem couvla, ale zarazila jsem se o stěnu starého nepoužívaného skladiště, které se mi stalo poslední dva týdny mým útočiště a místem, kde jsem každý den přenocovala. Slyšela jsem ještě nějaký neznámý hlas volající něčí jméno.
 Stačila jsem jen zaregistrovat že hlas byl velice rozzuřený, ale nevnímala jsem význam slov, jelikož jsem zkoprněle stála u zdi a zírala do děsivých očí toho člověka. Neviděla jsem že by se vůbec pohnul, ale najednou už nebyl přede mnou. V další vteřině jsem si uvědomila jen řezavou bolest na krku. Prudce jsem se vzepjala a snažila se uniknout té bolesti, ale v další chvíli jsem se nemohla naprosto hnout a ztratila vládu nad svým tělem. Pomalu jsem se propadala do temných hlubin bezvědomí. Poslední co jsem cítila byl tupý náraz, zlostné vrčení a pak srdceryvné zakvílení plné bolesti.
Další tři dny byly nejhorší mého života. V celém těle mi proudil oheň a do kůže se mi zabodávalo tisíce rozžhavených jehel. Křičela jsem a zmítala sebou. Nakonec jsem neměla už ani sílu křičet. Třetí den bolest pomalu ustupovala. Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Byla jsem v nějakém pokoji s malým oknem. Vedle postele na které jsem ležela stál psací stůl, u dveří velká skříň. Pokoj byl vymalovaný tmavě hnědou barvou a na zemi byl hnědý koberec se vzorem. Slyšela jsem jak vrzly dveře. Objevil se v nich postarší muž s andělskou tváří. Jeho krása mi připadala až děsivě nelidská.
Do mysli se mi vkradl obraz mladého muže v temné uličce a jeho krvavě rudé oči. Tenhle muže je měl stejně krvavé. Čekala jsem, kdy mi strachem vyskočí srdce z těla, ale zděšeně jsem zaregistrovala, že své srdce vůbec necítím. Rychle jsem si přitiskla ruku na hruď abych se přesvědčila o mém omylu. Necítila jsem vůbec nic. Byla jsem čím dál vyděšenější a muž si mě zkoumavě prohlížel. Potom přistoupil k posteli a já jsem mohla jen čekat, co se bude dít dál.
„Vítej mezi nesmrtelné“ to bylo jediné co mi řekl. Nechápavě sem na něj zírala a netrpělivě očekávala, kdy se konečně probudím z toho divného snu.
Neprobudila jsem se protože jsem nespala. Pak se mi v hlavě začaly rodit vzpomínky, které v rychlém sledu míhaly jedna druhou. Vzpomněla jsem si, jak mi muž, který stál přede mnou celé tři dny vysvětloval co se děje s mým tělem a se mnou celkově. Upír. Říkal že až přeměna skončí bude ze mě úplně jiná bytost, nesmrtelná a mocná. Muž mi sedl na kraj postele a začal mi všechno znovu vysvětlovat. Paličatě jsem kroutila hlavou a odmítala něčemu takovému uvěřit. Chtěla jsem plakat, ale slzy nepřicházely.
Když odešel a nechal mě o samotě vystřelila jsem z postele a začala bušit do zdi, jak jsem měla ve zvyku. Doufala jsem že bolest, kterou si tak způsobím zaplaší na chvíli krutou realitu. Když jsem praštila do zdi necítila jsem žádnou bolest. Ve zdi zůstala jen díra velikosti mé dlaně. Vyděšeně jsem se dívala na to co jsem způsobila. Svezla jsem se k zemi a začala plakat. Slzy ale pořád nepřicházely. Mé tělo se otřásalo vzlyky a já zapomněla na čas. Ležela jsem na zemi stočená do klubíčka a zírala na nohy židle u stolu. Pozdě večer jsem viděla oknem přicházet do domu další dva upíry.
Cítila jsem divný zápach a rozeznala na jejich tělech tmavé skvrny. Otřásla jsem se odporem. Rasly, tak se jmenoval můj tvořitel, se zmínil o tom, že večer půjde na lov. Teprve teď jsem si uvědomila jak to myslel. Chtělo se mi zvracet. V další chvíli jsem neváhala ani vteřinu. Rozběhla jsem se pryč z toho domu, pryč ode šech. Nevím ani jak dlouho jsem běžela. Svalila jsem u jednoho stromu v neznámém lese a opět se rozvzlykala.
V lese jsem strávila celý týden a bezcílně jím bloumala. Nebyla mi zima, nemohla jsem nastydnout ani jinak onemocnět. Vyšla jsem ven z lesa. Ocitla jsem se u nějakého na první pohled malého a zanedbaného městečka. Bylo už pozdě v noci a mrholilo. Chtěla jsem se někde schovat a zapomenout na celý svět. Procházela jsem městem a nepotkala živou duši. Rozběhla jsem se a nevěděla jsem kam. Po chvíli jsem zastavila a dozvěděla se z cedule že se nacházím ve Seattle. Zamračila jsem se a šla pomalu dál. A pak se to stalo.
 Do nosu mě uhodila neodolatelná vůně. Žízeň, kterou jsem se snažila celý týden zapudit se vrátila s obrovskou intenzitou. Cítila jsem každý úder srdce toho člověka před sebou. Nadechla jsem se, což byla největší chyba. V další vteřině se mi zatmělo před očima a instinkty zvířete mě zcela pohltili. Z hrudi se mi ozvalo hrozivé vrčení a já cítila hořkou pachuť jedu, který se my nahromadil do úst. 
Ozval se vyděšený výkřik a já zplna hrdla polykala čerstvou krev. A tak to šlo dál i další dny. Vždycky když se objevil v blízkosti nějaký člověk, tak jsem se neovládla a zabila ho. Potom následovaly výčitky svědomí a já si připadala sama sobě naprosto odporná. Chtěla jsem skoncovat se svým životem, pokud se to tak dá říct, ale nešlo to. Vyzkoušela jsem snad tisíc způsobů jak se zabít, ale všechny byly naprosto neúspěšné. Byla jsem zoufalá. Přísahala jsem si, že se už nikdy nedotknu lidské krve. To se mi dařilo celé tři dny.
Čtvrtý den ale nastal zvrat. Byla jsem vyhladovělá a schovala jsem se na jedno místo, kam jak to vypadalo už dlouho nevstoupila živá duše. Ale mýlila jsem se. Po hodině jsem ucítila tu krásnou vůni krve. Probudilo se ve mně opět zvíře. Mysl jsem měla zatemnělou a nevšimla jsem si ani krásné nasládlé vůně. Byl to muž, mohlo mu být maximálně něco kolem čtyřicítky. Rychlým rázným krokem mířil směrem do středu města. Byla jsem naprosto zaskočená, když jsem zaslechla hlasy ve své hlavě a viděla obrazy. Po chvíli mi došlo, že to jsou myšlenky toho muže kterého jsem se chystala zabít. Spěchal za svojí rodinou. Jeho dcerka slavila dnes druhé narozeniny a on je nechtěl zmeškat. Viděla jsem obraz dvouleté holčičky naprosto zřetelně. Pak mi mysl opět potemněla.
 Muž byl ode mě pár kroků. Přikrčila jsem se a připravila se ke skoku. Nevšimla jsem si, že mě pozoruje několik párů očí, které byly nebezpečně blízko mě. Nevnímala jsem naprosto nic. Pak se opět vynořil obraz holčičky a představa jak šťastně upírá nevinná hnědá očka na velký dort před sebou a pozoruje mihotající se plamen dvou svíček. Trochu jsem se vzpamatovala a zděsila se. Chtěla jsem tu malou holčičku připravit o tátu. Připadala jsem si odpornější než kdykoliv před tím. Muž se čím dál víc přibližoval. Náhle mě zaskočila bolestivá křeč. Měla jsem velkou žízeň. Myslí jsem se bránila seč sem mohla, zakazovala si tomu muži ublížit.
Nemohla jsem to udělat. Muž byl ode mě pár metrů. Svezla jsem se v další křeči na zem a tiše zaúpěla, jak jsem se snažila potlačit žízeň. Zoufale jsem se pozadu sunula pryč z ulice. Díky stínům jsem nebyla vidět. Prošel několik metrů přede mnou.
Slyšela jsem šumění krve a bušení srdce. Nyní jsem to nebyla já, ale zvíře ve mně, které toužilo po lidské krvi jako po ničem jiném. Z hrudi se mi ozvalo zavrčení a já se skokem odrazila směrem ke své oběti. Ve vzduchu do mě něco tvrdého narazilo a odmrštilo mě to do malé uličky, ze které jsem před chvílí přišla.
Než jsem se stačila vzpamatovat, muž nasedl do svého auta a rychle odjížděl aniž by něco postřehl. Hlasitě jsem zakvílela a svíjela se v další křeči. Naproti mně se ozvalo vražedné vrčení, při kterém mi vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Praštila mě do nosu ta nasládlá vůně. Přede mnou se tyčil obrovský upír připravený k boji.
„Není tu nikdo další?“ Zeptal se přes rameno a nespouštěl ze mě oči.
„Ne žádní jiní lidé tu už nejsou“ odpověděl mu někdo.
„Máš ji?“ Za upírem, který na mě nepřestával vrčet se objevil další. Měl světlé vlasy a dokonalý obličej. Zkoumavě se na mě podíval.
„Proboha, vždyť je to malá holka“ podivil se. Vycenila jsem zuby a začala vrčet. Hned na to mě ale chytla další křeč, zaúpěla jsem. Věděla jsem, že nyní moje trápení skončí. Ještě jsem měla živě v paměti, jak Rasly roztrhal toho druhého upíra, který na něj zaútočil, když se krmil mou krví. Pak už bylo moc pozdě, aby dokončil dílo, moje přeměna začala.
„Předpokládám že ji nejsou ani dva týdny“ Nechápala jsem, proč mě nechávají tak dlouho naživu. Za nimi se vynořili další upíři. Tentokrát chlapec a dívka.
Vypadali velmi mladě. Nebylo jim o moc víc než mě, tím myslím lidský věk. Byla jsem k smrti vyděšená a čekala, kdy se na mě vrhnou a skoncují můj nicotný život. Nechtěla jsem se ale vzdát bez boje, věděla jsem že stejně umřu ale byla jsem odjakživa bojovnice. Nevšimla jsem si ani, že mezi tím přišli další dva upíři a vystartovala jsem na toho velkého před sebou. Narazila jsem do něj celou váhou a oba nás to odhodilo půl metru dozadu.
Scvakla jsem zuby pár centimetrů od jeho obličeje. S vrčením vypustil nějakou nadávku a snažil se mě přeprat. Vší silou jsem ho kopla do břicha a odhodila ho tak kus před sebe. V tu chvíli se na mě vrhnul jiný upír. Narazil do mě a já se svalila na zem.
 Cítila jsem jak dopadnul na mě. V další chvíli jsem si uvědomila pevný stisk zubů na krku. Ztuhla jsem. On mi ale nijak neublížil, jeho zuby mi neprotrhly kůži, neměla jsem ani škrábnutí. Přesto byl stisk jeho zubů pevný. Ruce mi držel za hlavou a varovně vrčel. Párkrát jsem cukla rukama, ve snaze vytrhnout se z jeho pevného sevření, ale svou snahu jsem vzdala, když zesílil stisk zubů.
„Alice, to si mě nemohla varovat?“ zeptal se vyčítavě obr, který se sbíral ze země. Drobná černovláska se zašklebila.
„To už by nebyla taková sranda“ odpověděla a andělsky se usmála.
Zraky všech se nyní upřely na mě.
„Nevím jak ji odtud dostaneme, když bude pořád takhle vyvádět“ vůbec jsem nechápala o čem to mluví. Opět jsem se snažila vyprostit, ale výsledkem bylo jen vzteklé vrčení upíra, který mě pořád věznil pod svým tělem..
„Nemůžeš něco udělat Jaspere?!“ Ozval se rozzlobený melodický hlas u mého ucha. Pak jsem cítila jak se pomalu uvolňuji a začínám se cítit malátná a unavená. Oči se mi zavíraly, i když jsem věděla, že spát nemůžu. Vůbec nic jsem nechápala. Hned nato mě můj věznitel pustil, ale já zůstala dál ležet bez pohnutí. Všichni si mě zvědavě prohlíželi, zatímco já bojovala s únavou. Přitrouble jsem zírala na skupinku upírů nade sklánějících se nade mnou. Černovláska se na mě culila a na tváři měla spokojený výraz. Pořád jsem se nemohla hnout.
„Vezmi ji Edwarde, doma jí všechno vysvětlíme“ oslovený mě vzal do náruče a pak už jsem okolo sebe viděla všechno rozmazaně. Další co jsem si uvědomila byl obrovský dům, který se přede mnou tyčil v celé své kráse. Celá skupinka se odebrala do domu a zamířila do obývacího pokoje. Ucítila jsem další vlnu malátnosti.
„Ach propána, nečekala jsem vás tak brzy“ řekla překvapeně mladá žena, když viděla příchozí. Když vešel upír, který mě celou dobu nes v náručí, málem jí vypadly oči z důlků. Hned nato mě odložil la velký gauč.
„A kdo je tohle?“ zeptala se s velkým zájmem. Vyděšeně jsem sledovala jak ke mně přistoupila, klekla si u gauče a shrnula mi vlasy z čela.
„Promiň zlato, Alice měla vizi, jednali jsme rychle“ žena chápavě přikývla. Chvíli si znepokojeně prohlížela mé oči, ale pak se mile usmála a otočila se k ostatním.
„Kde jste to ubožátko vzali, je chudinka celá vystrašená“ významně se podívala na Jaspera, pak už jsem jen cítila neskutečnou pohodu a starosti se ztratily kamsi do povzdálí. Spokojeně jsem si povzdychla, ale pak jsem se zamračila. Nechápala jsem jak, ale dokázal nějak ovládat emoce, což mě značně znepokojovalo. Pak jsem si všimla, že únava opadla a já se můžu opět volně pohybovat. Těkala jsem očima z jednoho na druhého a občas střelila očima směrem, kde se nacházely východové dveře, i když jsem věděla, že bych v nouzi mohla jednoduše prolítnout stěnou. Ostatní na mě upírali ostražité pohledy, zjevně netrpělivě čekali na moji reakci. Dál jsem tam mrzutě poraženecky ležela, věděla jsem, že nemám šanci úniku před tak velkou skupinou upírů. Nejstarší muž se spokojeně usmál a přitáhnul si ke mně křeslo. Vysvětloval mi že mám na výběr jít i jinou cestou a žít jako člověk. Říkal, že členové jeho rodiny jsou něco jako vegetariánové a živí se jen zvířecí krví. Nakonec mi řekl, že budou všichni rádi, když se stanu členem jeho rodiny. To mě dojalo. Od té doby co mi zemřeli rodiče se o mě nikdo nezajímal, všichni mě přehlíželi a viděli ve mně jenom nechtěnou přítěž. Nedala jsem však na sobě znát žádné emoce a dál civěla do stropu. Všichni napjatě čekali na moji reakci. Malá černovláska se začala chichotat.
„Je ten lustr vážně z křišťálu?“ zeptala jsem se nevěřícně a sledovala tu krásu nad sebou. Od vybroušených plošek se odrážely duchové záblesky. Všichni se rozesmáli. Posadila jsem se a zadívala se opět k východu. Pak jsem se zamračila. Než jsem stačila položit otázku ozvala se Alice.
„Neboj, dostaneš vlastní pokoj, je jich tu dost, můžeš si vybrat“ nato mě popadla za ruku a táhla do druhého poschodí. Tím začal můj nový život.