New world

2. Kapitola Lov

„ Co když to ta maličká nezvládne Carlisle, je z ní upír teprve pár dní, sám víš, jak je to zezačátku těžké, když selže co s ní uděláme?“
„ Já bych jí tolik nepodceňoval Esme, měla jsi ji vidět včera na té ulici, jak se vzpírala žízni, dokonce to chvilku vypadalo že odolá. Ale už zabila mnoho lidí, kdyby to mělo pokračovat, tak ji asi budeme muset zničit, když to neuděláme my, tak by to brzy udělali Volturiovi, musíme tedy doufat že to zvládne“ Esme si srdceryvně povzdychla a nešťastně zakroutila hlavou. Ovládnou se bylo nejtěžší první rok, co se z člověka stal upír, pro některé jedince bylo nemožné se ovládnou. A i později to bylo velmi těžké. To děvče bylo upírem tak krátce. Nevěřila, že až se setká s lidmi, tak se ovládne. Přesto se jí zdála mladičká Tabitha Leachová jako milá, trochu roztěkaná a laskavá dívka i když s ní mluvila jen krátce dnes k poledni. Proto Esme doufala, že Tabitha nepodlehne volání lidské krvi.
 
Seděla jsem s Alicí na rozlehlé zahradě a snažila se vnímat její tlachání. Zrovna mi podrobně popisovala městečko Forks. Velice jsem se snažila Alici vnímat, což bylo velmi složité. Měla jsem velkou žízeň, kterou jsem se snažila marně potlačit. Mé oči už nebyly tak rudé, jelikož za poslední tři dny co jsem trávila u Cullenových mi oči zčernaly, což byla špatný předzvěst. Věděla jsem, že by stačilo, aby někde poblíž domu prošel člověk a já bych se neovládla. Alice mě zaměstnávala jak nejvíc to šlo, ve snaze přivést mě na jiné myšlenky, než byly ty, jak bych se zakousla do hrdla, nějakého ubohého člověka.
„ Taky ti budeme muset koupit nějaké pořádné oblečení, znám jeden bezvadný krám, mají tam spoustu hezkých věcí, hned zítra tam zajedu a něco ti koupím, ty zatím mezi lidi nemůžeš, chce to chvíli praxi, aby si neskočila po prvním člověku kterého uvidíš“ Povzdechla jsem si a sledovala motýla, který poletoval kousek od nás a hledal ty nejlepší květy. Alice se na mě starostlivě podívala.
„ Jsi v pořádku Tabitho?“ zeptala se starostlivě a propalovala mě pohledem. Tiše jsem zavrčela, když vyslovila mé jméno. Alice vypadala chvíli zamyšleně a pak se pousmála.
„ Nemáš ráda, když tě někdo oslovuje tímhle jménem? Jak ti máme říkat?“ zarytě jsem mlčela a spílala rodičům, za to, jaké mi dali trapné jméno. Zamračila jsem se ještě víc, když se Alice začala smát.
„ No tak se neostýchej prcku, jaké je tvoje celé jméno?“ zeptal se pobaveně Jasper, který ještě před chvíli živě diskutoval o nějakém novém modelu auta s Emmetem a Edwardem. Našpulila jsem rty a odmítala odpovědět. Alice se začala smát ještě víc, nepochybně už díky svému daru věděla jak se jmenuji celým jménem. Ostatní, kteří už obrátili pozornost zcela na nás dvě měli ve tváři zvědavé výrazy.
„Tabitha Jandira Keegan Leachová“ řekla dřív, než jsem ji stihla zastavit. Podrážděně jsem zasyčela.
„ Tabitha je sice mé první jméno, ale v sirotčinci mi říkali většinou Andi podle Jandira, to je jméno po mé matce a Keegan je jméno po mém otci. Rodiče mi také říkali Andi, měli slabost pro zvláštní jména“ všichni na mě upřeně hleděli s podivnými výrazy. Měla jsem pocit, že mi něco důležitého uchází.
„ Byla jsi v sirotčinci?Ty nemáš rodiče?“ zeptal se překvapeně Edward. Až teď jsem si uvědomila, že jsem nikomu za dobu svého pobytu zde neřekla téměř nic o sobě. Přikývla jsem na Edwardovu otázku.
„ Rodiče zemřeli když mi byli tři při hromadné autohavárii a žádní příbuzní se nenašli od té doby jsem většinou žila v sirotčincích“ Alici se ve tváři objevil chápavý výraz.
„ Většinou?“ v Emmetově hlase zněla upřímný zvědavost. Všichni Cullenovi sourozenci už byli poskládaní na zemi a napjatě mě poslouchali. Kdybych mohla tak bych teď zrudla jak nejvíc by to šlo a zahrabala se někam pod zem. Mé rozpaky se ještě zvětšily, když jsem si vzpomněla, co všechno jsem vyváděla, když jsem nebyla pečlivě hlídána v sirotčinci a potulovala se zrovna někde na ulici. Alice se začala chechtat. Hodila jsem po ní nevraživý pohled.
„ No řekněme, že jsem nikdy nebyla zrovna vzor slušného chování a v sirotčinci se to prostě nedalo vydržet, navíc si mě přehazovali z jednoho do druhého jako kus hadru, nikde jsem si moc dlouho nepobyla, tak jsem se rozhodla žít na vlastní pěst“ Vysvětlovala jsem a přemýšlela o tom, jaké to bylo žít na ulici a vybavilo se mi pár příhod. Rychle jsem uhnula očima, když se na mě zadíval Edward, věděla jsem o jeho schopnosti číst myšlenky. Nejraději bych se zakopala do země, když jeho tvář nabrala zděšený výraz nad mými myšlenkami. Pracně jsem se přinutila myslet na něco jiného. Alice zvědavě pozvedla obočí.
„ Neskončily náhodou některé tvé spolubydlící a vychovatelky na ošetřovně?“ doslova jsem cítila jak mě ostatní propalovali pohledy.
„ Ehm… no totiž…“ zakoktala jsem se a děsila se toho, co Alice zjistí v příští chvíli, až uvidí budoucnost, kde budu zjevně líčit svoji minulost.
„ Páni přestřelka kvůli drogám“ a sakra. I to byla bohužel pravda. Jednou, když jsem táhla zrovna s jedním gangem jsem se opravdu dostala do přestřelky, kupodivu se mi nic nestalo i když někteří moji „přátelé“ to odnesli. Holt život na ulici nebyla procházka růžovým sadem.
„ Nemůžeme se bavit raději o něčem jiném? Nerada na to vzpomínám“ poprosila jsem zoufale. Záchrana přišla od Edwarda.
„ Carlisle a Esme už jsou připravení, můžeme vyrazit na lov“ nasadila jsem zděšený výraz. Když jsem se neměla k odchodu tak mě Emmet popadl, přehodil si mě přes rameno a zamířil k připravenému autu.
„ Vážně nikam nemusíme, já jsem v pohodě opravdu“ Snažila jsem se ho přesvědčit. Jen se uchechtl.
„ To si povídej vrabcům na střeše“ odbyl mě a šoupnul na přední sedadlo do stříbrného Volva.
„ Pojedeš s Edwardem“ oznámil mi odešel ke svému autu.
Cestou do rezervace jsem byla nervózní. Jela jsem sama s Edwardem, což mě značně znepokojovalo. Poťukávala jsem netrpělivě prsty o sedadlo a snažila se na nic nemyslet.
„ Nemusíš být nervózní, neslyším všechny tvé myšlenky, vlastně skoro žádné“ promluvil po půl hodině napjatého ticha. Překvapeně jsem se na něj podívala.
„ Jak to?“ zeptala jsem se nevěřícně. Pokrčil rameny a nasadil lhostejný výraz i když pod povrchem v něm něco vřelo.
„ Občas nějaké zaslechnu ale je to velmi nejasné, takový nezřetelný šum, je těžké je rozluštit, ale většinou neslyším nic“ upřeně zíral na silnice před sebou.
„ Ale dnes, než jsme vyjeli, když jsem vyprávěla, jak jsem žila před tím než…no se ze mě stal… víš co, tak si něco slyšel že ano?“ Edward po mě hodil nervózní pohled.
„ Jo byla to jen chvilka, vytvořila si v mysli dost živý obraz“ sklopila jsem oči aby v nich nezahlédl rozpaky.
„ Je divné že tvé myšlenky neslyším, mluvil jsem o tom s Carlislem, říkal že to může být nějaká schopnost, ale na to je ještě brzy, časem přijdeš na to jakou máš schopnost a jak ji ovládat“ chvíli si mě měřil pohledem.
„ Život na ulici není lehký, chápu, že jsi musela dělat některé „věci“ aby jsi se nějak uživila a přežila“ chápavě se na mě usmál.
„ Ano nebylo to zrovna lehké“ přitakala jsem a zamyšleně se po zbytek cesty dívala oknem na ubíhající přírodu.
 
Po příjezdu na místo mi Carlisle vysvětlil co a jak a pak jsme se rozešli každý svou cestou. Mohla jsem jít sama, jelikož sem lidé téměř vůbec nechodili. Byla jsem upír teprve nedávno, takže když se na mě vrhl rozzuřený grizzly překvapeně jsem vykřikla a čekala až mě rozsápá na kusy. Pak jsem ale ucítila vůni krve proudící mu v žilách a já sama se stala predátorem. Naprosto jsem se poddala smyslům a nevnímala nic kromě své kořisti. Zdravý rozum se mi vrátil, až když jsem byla nasycená. Krev ze zvířete byla úplně jiná než lidská. Když jsem zabila člověka, jeho krev byla jako droga, vzbuzovala ve mně šílenství a já chtěla čím dál tím víc a často jsem zabila několik lidí najednou. Krev ze zvířete naopak mě připadalo, že mi otupila smysli, cítila jsem se malátná a spokojená, žízeň byla pryč. Pomalu jsem se vydala k místu, kde byly zaparkovaná auta. Zamračeně jsem si prohlížela své triko, které bylo celé od krve. přetáhla jsem si ho přes hlavu, zmuchlala a strčila ho do igelitové tašky. Pak jsem z auta vyhrabala nové a navlékla si ho. Pak jsem si sedla na své místo vedle řidiče a čekala na ostatní. Ti se objevili za pár minut. Moc jsem je nevnímala. Seděla jsem tiše na sedadle a přemýšlela. Když se mě Edward zeptal, jestli jsem v pořádku a jestli můžeme jet, tak jsem jen přikývla oči stále zavřené a opět jsem se ponořila do svých myšlenek, které jak jsem doufala neslyšel. Když jsme přijeli domů byla jsem stále myšlenkami pryč.
„ Jsme tady“ oznámil mi Edward. Otevřela jsem oči a překvapeně zamrkala. Usmál se a bedlivě zkoumal můj obličej. Vzal mě za bradu, jemně mi pozvedl obličej a hluboce se mi zadíval do očí. Nasadil spokojený výraz. Nervózně jsem se usmála a pak se raději vytratila do domu.
 
Od lovu uběhnul už týden. Zítra jsme měli jet znovu na lov. Cítila jsem palčivý oheň stravující mé hrdlo a věděla jsem, že už žízeň dlouho nevydržím. Byla jsem dlouho na zahradě, kde jsem si našla místečko v malého jezírka pod starou vrbou. Bylo to velmi uklidňující místo, kde byl dokonalý klid. Domů jsem se vrátila kolem osmé hodiny večer. Měla jsem ovšem raději ještě chvíli zůstat venku. Šla jsem zadními dveřmi a byla opět ponořená v myšlenkách. Po paměti jsem hmátla po klice, která vedla do obývacího pokoje. Když jsem otevřela dveře na moje smyly udeřila neuvěřitelná vůně. Doteď jsem měla skloněnou hlavu v zamyšlený, ale nyní jsem se prudce narovnala a větřila. Cítila jsem bušení lidského srdce a tu omamnou vůni, která mi zatemňovala mysl. V pokoji byla Esme, Carlisle, Edward a Emmet a pak nějaký muž středního věku. Jakmile mě spatřili, tak se všichni napjali. Edward s Emmetem se nenápadně přesunuli ze svých míst blíž ke mně. Bojovala jsem s návaly spalující žízně a snažila se namluvit, že toho muže, který si mě nyní zvědavě prohlížel, nesmím za žádnou cenu zabít. Carlisle nervózně vstal ze svého místa na gauči a přešel k muži, který stál u malého stolku vedle gauče s nějakými papíry v ruce.
„ Tohle je Tabitha, naše nejmladší dcera“ odpověděl nakonec a naznačoval Edwardovi, aby
mě co nejrychleji odvedl pryč. To ale znamenalo projít okolo muže a dostat se ke schodišti. Edward mě postrkoval směrem můj pokoj, ale já se u muže zastavila. Na Carlisleho tváři se objevil vyděšený výraz. Muž se na mě usmál.
„ Jsem John Cordel, pracuji s tvým otcem v nemocnici, moc mě těší že tě poznávám, ty jsi ten nový přírůstek do rodiny, Carlisle mi o tobě vyprávěl“ natáhl ke mně ruku na pozdrav. Nerozhodně jsem přistoupila blíž k němu. Pak jsem natáhla ruku a potřásla si s tou její. Mé sebeovládání začalo mít vážné trhliny a já věděla, že jestli hned nevypadnu, tak se stane něco, čeho bych mohla velmi litovat.
„ Já…jestli mě teď omluvíte půjdu si lehnout, jsem velmi unavená“ zamumlala jsem, že mi bylo sotva rozumět. John chápavě přikývl a obrátil se ke Carlisleovi a začal mu něco vysvětlovat. Co nejrychleji jsem se vytratila do svého pokoje, kde jsem se nešťastně svezla na zem. Nevšimla jsem si, že nejsem sama. Edward vstoupil do pokoje a zavřel za sebou dveře. Posadil se na zem naproti mně. Vzal mé ruce a sevřel je ve svých. zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí.
„ Byla jsi skvělá, já bych se neudržel“ Povzbudivě se usmál.
„ málem…málem jsem ho zabila, myslela jsem že se neovládnu a…“ Edward si povzdych a přitáhl si mě do náruče.
„ Ale dokázala jsi to, to je hlavní, teď se s tím netrap, zkus myslet na něco jiného“ To bylo těžké. Věděla jsem, že muž je stále dole, slyšela jsem jak mu tepe krev v žilách a pak jsem opět ucítila jeho vůni. Potichu jsem zakvílela a vzepjala se. Před očima se mi zatmělo. Edward mě ale držel pevně. Když jsem byla dole, žízeň byla tak silná, že sem se málem neovládla, nevěděla jsem, že to může být ještě horší. Dole jsem sice tu šelmu na chvíli zahnala, teď se ale vrátila a s ještě větší vervou toužila po krvi. zoufale jsem sebou zmítala a Edward měl hodně práce aby mě udržel.
„ No tak Andi, to bude dobrý, slyšíš co ti říkám? musíš s tím bojovat“ Právě že jsem se s tou šelmou snažila bojovat, ale tím víc se vzpouzela. Edward si mě k sobě ještě víc přitiskl. Prudce jsem se nadechla, ještě pořád jsem si nezapamatovala, že když je na blízku člověk, tak bych neměla dýchat, ale upírem sem byla krátce a lidské zvyky pořád přetrvávaly. Do nosu mě ale udeřila jiná vůně nežli jsem čekala. Nebyla to lidská vůně, ale vycházela z Edwardova těla. Předtím jsem si jeho vůně ani pořádně nevšimla. Byla sladká a velmi příjemná. Přestala jsem se zmítat a ochable jsem mu ležela v náručí a vnímala tu intenzivní vůni. Edward po chvíli povolil stisk. Zase se mi zadíval do očí. Kdybych teď stála, tak by se mi asi podlomila kolena. Nevnímala jsem nic kromě jeho. Cítila jsem v břiše chvění, když se ke mně sklonil. Pomalu se přibližoval k mému obličeji. Nejdřív se jen jemně dotkl mých rtů. Když pak viděl že se nebráním, tak polibek prohloubil. Ochotně jsem mu ho oplácela. Cítila jsem vlnu vzrušení, jak proudí celým mým tělem. Edward mě k sobě přitiskl ještě víc a polibek byl vášnivější. Když jsme se od sebe odtrhli oba jsme přerývavě dýchali.
„ No páni“ řekla jsem zadýchaně.
„ To je slabé slovo“ snažil se uklidnit dýchání stejně jako já. Když mě znovu políbil, věděla jsem, že jsem ztracená.