New world

1. Kapitola I legendy jsou pravdivé

Anchorage
 
Je těžké věřit pověrám, báchorkám, legendám,… A ještě těžší je stát se součástí legendy. Součástí něčeho neuvěřitelného a už dávno zapomenutého. Něčeho, co se objevuje na plátnech kin a obyčejní lidé nemají tušení, že smyšlené příběhy na sobě mají přeci jen trochu pravdy. Když jsem byla malá vyprávěl mi můj dědeček Billy Black neuvěřitelné napínavé příběhy o mytických vlkodlacích a upírech. Vyprávěl mi o bájných hrdinech, kteří obětovali své životy pro své druhy a pro své rodiny. Nebo mi líčil strašidelné události a chtěl tím docílit, abych v noci tajně nevyklouzla z okna a netoulala se v lese u našeho domku, což jsem měla ve zvyku. Někdy to na chvíli zabralo a já tiše vyhlížela z okna, jestli snad neuvidím mihnout se venku mezi stromy nějaký temný stín, či jestli nespatřím zasvítit velké děsivé oči. Někdy se mi zdálo, že opravdu vidím několik párů žlutých očí, ale mohlo to být mojí příliš bujnou dětskou fantasií. Dědovy historky měli za následek mé noční můry, ve kterých jsem vídala překrásné anděly, kteří měli rudé oči a zabíjeli nevinné lidi. Občas jsem ale vídala i stejně krásná stvoření se zlatýma očima, ze kterých vyzařovala dobrota a jak fyzická, tak i duševní krása. Možná to bylo tím obrázkem, který měla maminka pečlivě schovaný ve starém albu. Byl na něm anděl se zlatýma očima a přenádherným úsměvem. Často jsem se ptala maminky kdo na té fotce je, ale nikdy mi neodpověděla. Ovšem někdy jsem viděla velmi zvláštní věci i za bílého dne. Například jednou, když jsem se svým otcem Jacobem Blackem zpravovala starý motor do auta, měla jsem pocit, jako bych v něm na chvíli spatřila rudohnědého obrovského vlka. To jsem měla jakési vize. Když jsem to potom tatínkovi řekla usmál se vždy takovým tajemným úsměvem ale nikdy mi to nevysvětlil. Dědeček, těsně před svou smrtí řekl, že ve mně dřímá velká síla a že se jednou můžou i sny stát skutečností. Tenkrát jsem ještě nevěděla jak to myslí. Byla jsem jedináček a všichni mě od malinka rozmazlovali a dali mi všechno na co sem si jen vzpomněla. Když jsem se jednou mamince zmínila, že jednou budu velmi protivná, sobecká a zlá protože je taková i má kamarádka z tehdy první třídy Mary Susansová, která je také jedináček, mamka se jen zasmála a zakroutila hlavou, čímž mi chtěla naznačit, že nic takového si nemyslí a chtěla mě tím tak uklidnit. Lidé také často říkali, že na svůj věk jsem velmi moudrá a někdy až příliš vychytralá. Když zemřel děda, ztratila jsem věrného přítele a jeho poutavé příběhy se ztratily někam do pozadí mojí paměti. Občas ale, se znovu dostavily mé zvláštní sny a já tak nemohla nikdy doopravdy zapomenout, a to přes to, že děda umřel, když mi byly pouhé čtyři roky. O tři roky později zemřel za podivných událostí i můj otec. Maminka se tenkrát ponořila do temných hlubin a už se z nich nikdy nevynořila. A právě její mysl, která ji zradila, způsobila to, že jsem se stala ve svých devíti letech po její sebevraždě sirotkem a putovala jsem až na Aljašku za svými pěstouny. A tak jsem se dostala do města jménem Anchorage. Do mých patnácti let bylo všechno v pořádku. Rozuměla jsem si se svými novými rodiči, což byly Santiago a Elen Mathevsonovi. Měla jsem ve škole vynikající známky a výsledky. Byla jsem velmi šťastné a spokojené dítě a dokonce mi moji rodiče pomohli zapomenout na tragédii z mládí. Přesto, že už jsem celé noci neproplakala nad smrtí mích biologických rodičů, pečlivě jsem střežila na památku album s fotografiemi z mého ranného dětství a každý den si ho prohlížela a vzpomínala na ty šťastné časy. Ale nyní jsem byla také šťastná. Máme krásný, celkem velký rodinný domek s obrovskou zahradou a navíc jsme bydleli jen kousek od zálivu, kam jsem chodila vždy odpočívat. Ovšem bylo to všechno až příliš dobré, na to aby to vydrželo. Bylo zrovna 15. ledna, když se to stalo. A právě v ten den jsem se stala součástí starodávných příběhů mého dědy Billyho.  
 
15. ledna
Řvoucí budík oznamoval sedm hodin a já musela vstávat. Líně jsem se protáhla, bolelo mě celé tělo, i když jsem se včera jenom flákala a nic namáhavého nedělala. Snažila jsem se vypnout budík a nedopatřením jsem ho smetla na zem, kde si dál vesele vyřvával. Znechuceně jsem si přikryla hlavu polštářem. Po třech minutách konečně přestal a já jsem se nemohla odhodlat vstát z postele, bylo mi naprosto hrozně. Se snídaní jsem se ani neobtěžovala a raději rychle pádila do školy. I tak jsem přišla s mírným zpožděním, ale naštěstí jsme měli první hodinu biologii a paní Fosterovou, která si mě oblíbila už minulý rok, když jsem nastupovala do prvního ročníku na zdejší střední škole. Slušně jsem se omluvila a šla si sednout do své lavice. Nikdy jsem nepochopila proč, ale ostatní se mě vždy stranili. Možná to bylo tím, že jsem se po smrti mých rodičů velmi uzavřela. Roztáhla jsem si věci na celou lavici, jelikož jsem jako jediná seděla sama. Celý den se mi neskutečně vlekl a já se nemohla dočkat až vypadnu ze školy a budu moc jít projít po lese, který byl pár minut chůze od našeho domu. Ani jsem si nevšimla, že se začalo stmívat. Už jsem mířila ven z lesa když se to stalo. Celý den mi bylo špatně, ale nebyla jsem nemocná, bylo to něco mnohem horšího. Začala jsem se neovladatelně třást, přesto že mi nebyla zima, ani jsem neměla strach. A pak jsem vybuchla. Byla to nesnesitelná bolest. Nebo to možná ani nebyla bolest, ale cítila jsem, jak mě něco zevnitř trhalo na kusy a po celém těle nepříjemný tlak. Nemohla jsem se nadechnout. Proměna trvala jen pár vteřin, ale mě to připadalo jako celá věčnost. Potom jsem slyšela spoustu hlasů.
„ V klidu lež, za chvíli se budeš cítit lépe, první přeměna je vždy nejhorší“ nevěděla jsem odkud se ten hlas ozývá a chvíli mi ani nedošlo, že místo abych viděla holou kůži svých rukou, tak jsem viděla pár chlupatých obrovských tlap. Kdybych byla člověk, tak by se v tu chvíli z mých rtů vydralo zděšené zasténání. Místo toho jsem uslyšela jakési zvláštní zakňučení. Vedle mě se něco pohnulo. Snažila jsem se otočit hlavu tím směrem. Uviděla jsem obrovského téměř černého vlka. Snažila jsem se zvednout, ale každý nepatrný pohyb neuvěřitelně bolel.
„ No tak, říkal jsem ať zůstaneš ležet, zbytečně si jen přitěžuješ“ němě jsem zírala na tu bytost přede mnou, která na mě zjevně mluvila, i když to bylo nemožné, jelikož zvířata přeci nemluví. Přesto jsem ale poslechla a ležela bez hnutí několik hodin. Bolest v celém těle pomalu ustoupila. Snažila jsem se opět postavit na obě…no vlastně všechny čtyři nohy. Tmavý vlk ke mně okamžitě přiklusal a podepřel mě z boku vlastním tělem. Mezi tím, co jsem bezvládně ležela na zemi se mezi hustým porostem stromů a keřů objevilo několik dalších párů očí. Snažila jsem se zjistit jak ovládat své nové tělo. Nejdřív jsem nemohla přijít na to kde mám jakou packu. Nakonec se mi podařilo pozvednou pravou přední. Nejistě jsem ji položila pár centimetrů před sebe. Druhá tlapa mě nechtěla vůbec poslouchat a já se rozplácla na zemi s tlapkami rozhozenými do všech stran. Z povzdálí jsem slyšela podivný zvuk, který mi až nepříjemně připomínal smích. Za další hodinu už jsem své tělo tak nějak v rámci možností ovládala. A právě ten černý vlk, který jsem jmenoval Jerome mi celou dobu trpělivě vysvětloval co se semnou stalo. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že můj děda celou dobu věděl přesně, že se mi tohle jednou stane. A také už jsem věděla, proč otec někdy tak záhadně mizel. Bylo mi to předurčeno, musela jsem být vlkodlakem. Před rozedněním, jsem se za podpory celé smečky dokázala přeměnit do mé lidské podoby. Jerome mě doprovodil skoro až k našemu domu. Byl to sympatický mladík kolem dvacítky s jasně zelenýma očima a temně hnědými vlasy. Když jsem dorazila domů čekalo mě nemilé překvapení. V obývacím pokoji seděla uplakaná mamka s policejním velitelem, který se ji snažil uklidnit. Když mě spatřila, radostně vykřikla a běžela mě bouřlivě obejmout. Ani jí nevadilo, že jsem celá od hlíny. Musela jsem policii pokořeně a červenající se přiznat lež, že jsem spadla do jedné rokle a nemohla se dostat ven, když jsem se potom s vyčerpáním všech sil nakonec ven dostala, nemohla jsem najít cestu domů. Naštěstí mi moji historku spolkli a na nic dalšího se nevyptávali. Mamka mě ihned potom poslala do koupelny, přichystala teplé mléko s medem, které mi dala na stolek k posteli. Když jsem vylezla už čistá z koupelny seděla v houpacím křesle a čekala na mě.
„ Zlato, tohle mi už nikdy nesmíš udělat, ani si nedovedeš představit, jak velký jsem měla strach, říkala jsem ti přeci, že je to v tom lese nebezpečné“ i když se mě snažila kárat, bylo na ni vidět, jak je šťastná, že jsem se vrátila zdravá a celá domů.
„ Já vím mami promiň, už tam sama chodit nebudu“ slíbila jsem ji, když jsem se zachumlávala do peřiny. Usmála se a dala mi pusu na čelo. Pak mi popřála krásné sny a potichu se vytratila. Další tři roky, jsem se často v noci vykrádala z domu a pobíhala po lesích spolu se smečkou. Naši naštěstí ještě nikdy nezjistili, že se na noc vykradu, i když jim bylo občas divné, proč jsem ráno tak unavená. Zrovna jsem byla po jedné noční toulce. S nechutí jsem se courala do školy. První hodinu jsme měli matematiku. Ve škole vládl nepřirozený ruch, ale moc jsem si toho nevšímala. Když jsem vešla do třídy všichni si zaujatě šuškali. Pak mi došlo, že dnes mají na školu nastoupit nějací noví studenti, kteří se přistěhovali na Aljašku až z nějakého dalekého státu. Mrzutě jsem zasedla na své místo a s bouchnutím nechala svou hlavu spadnout na lavici. Dnes jsem byla velmi moc vyčerpaná a to bylo teprve podělí. Ani jsem nezaregistrovala, že přišel do třídy učitel pan Malkins a za ním můj nový spolužák.
„ Děkuji že jste se nám představil, a nyní si můžete jít sednou vedle slečny Mathevsonové, pokud bude tak laskavá a odklidí své spící tělo z vaší části lavice. Uslyšela jsem smích. Pomalu jsem zvedla hlavu a spatřila před sebou osobu, kterou bych tu čekala ze všeho nejméně…