New world

2. Kapitola Nové tváře

Němě jsem zírala do zlatých očí anděla, kterého jsem vídala na maminčině fotce. Jak jsem ho v tu chvíli uviděla poprvé, měla jsem velmi zvláštní pocit, který jsem nedokázala popsat, ale bylo v něm cosi známého. Nyní stál přede mnou stejně krásný a impozantní. Ve skutečnosti jsem vlastně nikdy nevěřila, že osoba z fotky doopravdy existuje. A teď se tu tyčil v celé své kráse. Uslyšela jsem zakašlání, které přicházelo směrem od katedry. Rychle jsem se vzpamatovala a odsunula se na kraj mojí poloviny lavice. V tu chvíli zafoukal od okna slabý vítr a trochu mi pocuchal vlasy. Podívala jsem se vedle sebe. Spatřila jsem na jeho tváři naprosto šokovaný a nevěřícný výraz. Rychle jsem stočila pohled k tabuli. Vlasy mi přepadly přes tvář a vytvořily tak bezpečnou clonu před jeho pohledem. Celou hodinu jsem na sobě cítila jeho zkoumavý výraz. Když zazvonilo, vystřelila jsem rychle ze třídy a ani jsem se neohlédla. Další dvě hodiny proběhly v klidu, protože jsem se neměla s tím novým klukem. Stihla jsem vyzvědět, že se jmenuje Edward Culen a přestěhoval se sem spolu se svými rodiči a čtyřmi sourozenci, kteří dnes také nastoupili na naši školu. Ty jsem zatím nepoznala. Pomalu jsem se loudala do jídelny. Zdejší jídla většinou nebyla nijak vábná, ale dnes jídlo překvapivě dobře vonělo. Dnes bylo kuře s brambory a nádivkou a k tomu okurkový salát. Naložila jsem si vrchovatý talíř a odpochodovala k jídelnímu stolu. Sedla jsem si vedle své jediné kamarádky Marii Sandersonové a pustila se s chutí do jídla. Maria na mě vykulila oči a nevěřícně na mě zírala.
„ Já stejně nikdy nepochopím, jak je možné, že když toho tolik sníš, tak nepřibereš ani gram“ nechápavě zakroutila hlavou. Na chvíli jsem se zarazila.¨
„ No víš, chodím každý den běhat a provádím i různé jiné sporty“ nemohla jsem ji vykládat, že celou noc běhám po lesích a naběhám tak několik desítek kilometrů, někdy i víc.
Zazubila jsem se na ni a dala se opět do jídla. V jídelně bylo na můj citlivý sluch a příliš mnoho ruchu a tak jsem se snažila najíst co nejrychleji. Ani jsem si nevšimla až příliš nápadné pětice, která seděla v nejzazším koutě jídelny. Těch jsem si všimla, až když jsem uslyšela tichý zvědavý hlas.
„ Kam to zíráš Edwarde?“ Bylo to spíš jen zašeptání a i můj výjimečný sluch měl co dělat, aby ta slova zachytil. Celou dobu jsem v jídelně cítila na svých zádech něčí pohled, ale nevěnovala jsem tomu příliš mnoho pozornosti. Prudce jsem se otočila a střetla se s pohledem jeho hypnotizujících očí. Byla jsem první kdo uhnul pohledem. Začervenala jsem se a sklopila hlavu.
„ Kdo je to?“ zeptala se pořád šeptem malá černovláska. V jejím hlase byla slyšet velká zvědavost.
„Alethea Mathevsonová, chodí se mnou do třídy“ odpověděl sametový hlas.
„ Hmm zajímavé jméno, zdá se že tě vyvedla z rovnováhy, když jsem tě potkala na chodbě, vypadal si, že to s tebou každou chvíli sekne“ popichovala ho. Slyšela jsem tiché zavrčení.
„ Co se děje Edwarde?“ zeptala se o něco vážněji.
„ Haló! Theo vnímáš mě vůbec?“ Maria mě zamávala rukou před obličejem. V tu chvíli mé soustředění opadlo a já dál už rozhovor Cullenových sourozenců nevnímala.
„ Eh co? Jo jasně vnímám, co jsi potřebovala?“ zeptala jsem se poněkud zmateně.
„ Jo to vidím jak vnímáš, chtěla jsem ti říct něco důležitého, ale je to těžké…“ začala se ošívat a uhýbala očima.
„ Tak to vyklop, o co jde?“ zeptala jsem se netrpělivě.
„ No víš…jak jsi měla uloženou tu laborku na počítači…no já jsem potřebovala jít na chvíli na internet a něco jsem omylem zmáčkla…no a ono se to jaksi vymazalo“ chvíli jsem na ni tupě zírala. Pak mi došlo co říká. Ona mi vymazala moji laboratorní práci, na které jsem pracovala už dva měsíce několik hodin denně.
„ COŽE?!!!! TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ!!!!“ zařvala jsem přes celou jídelnu.
„ Promiň já vážně nechtěla“ pípla vyplašeně a já se mezi tím začínala třást.
„ Dva měsíce práce v tahu, jak si to sakra dokázala?!!!! Ne rači mi to ani neříkej, jdu pryč!!!“ Třískla jsem příborem o talíř a oddusala pryč. Dvakrát jsem při tom stačila zakopnout. Když jsem vyběhla před školu, mé tělo se už neovladatelně otřásalo. Běžela jsem ke školnímu parku, kde jsem se svalila na lavičku a snažila se ovládnout. Šlo to těžce a pomalu, ale na konec se mi to přeci jen podařilo. Sice jsem byla ještě hodně naštvaná, ale už ne v takové míře, aby po škole začal pobíhat vlkodlak. Hluboce jsem vydechla a vrátila se do školy. Vlítla jsem do třídy těsně před zvoněním. V mojí lavici už seděl Edward a tvářil se o něco přívětivěji než ráno. Do loudala jsem se k lavici a žuchla na židli.
„ čau“ pozdravila jsem ho a položila si hlavu na ruce. Měli jsme právě mít hodinu dějin kultury, při které bylo nemožné neusnout. 
„ ahoj“ odpověděl Edward, vypadalo to že má pro moji náladu pochopení, koneckonců on byl taky v jídelně, když mi Maria oznámila její nejnovější průser. Do třídy se dovalila naše poněkud obézní učitelka. Zmučeně jsem si povzdechla a ani se neobtěžovala zvednout hlavu. Její monotónní hlas mě uspával. Pomalu jsem přestala vnímat okolí. Probudila mě tupá rána. Leknutím jsem zjistila že jsem rozpláclá na zemi. Ve chvíli,kdy jsem to zařízla, tak jsem se i s židlí překlopila a natáhla se jak dlouhá tak široká za doprovodu smíchu celé třídy. Nemotorně jsem se začala zvedat a přitom jsem stačila ještě jednou spadnout, než jsem se vyškrábala opět na židli a omluvila se učitelce.
„ Ale, ale, copak jste slečno Mathevsonová dělala dnes v noci? Vypadáte poněkud ospale, určitě jste se celou noc pilně učila na dnešní hodinu, tak co kdyby jste nám šla něco říct před tabuli?“ Tuhle učitelku jsem opravdu z hloubi duše nesnášela. Nakonec jsem zkoušení utáhla na trojku, takže to zas tak velká pohroma nebyla. Když zazvonilo, dobu jsem se nemohla donutit vstát. Dnes se budu muset už konečně pořádně vyspat. Cestou ze školy jsem málem narazila do Alice Cullenové.
„ Promiň nedávala jsem pozor“ omlouvala jsem se okamžitě.
„ To je v pořádku, já jsem Alice“ usmála se a podala mi ruku. Přijala jsem ji a potřásla si s ní.
„ Já jsem Alethea, tak jak se ti u nás líbí?“ Vyšli jsme společně před školu. Celou dobu si mě zkoumavě prohlížela.
„ Je to tu hezké, sice trochu zima, ale líbí se mi tu“ Všimla jsem si že je velmi bledá…a také velmi krásná.
„ Jo to tady občas bývá“ zasmála jsem se. Mě samozřejmě zima nebyla od té doby, co se na mě začala projevovat moje vlkodlačí osobnost. Přesto byla moje kůže skoro bílá. To jsem zdědila po mamince, protože taťka měl kůži tmavou. Po něm jsem zdědila tmavě hnědé vlasy a až nepřirozeně černé oči. Ještě jsme si potom několik minut povídala. Pak jsem se rozloučila a šla ke svému starému favoritu, který se spíš než na ježdění hodil do šrotu. Otočila jsem klíčkem a motor neochotně naskočil, pak se ozvala rána jako z děla a ze zadní části auta se vyvalil dým. Na adresu auta jsem prohodila několik sprostých poznámek a vylezla jsem z kabinky. Super, zrovna dnes, když mám být ve tři doma a hlídat svého malého bratříčka, kterému bylo deset měsíců, a navíc s ním mám jít o půl čtvrté na očkování. Chvíli jsem se hrabala v motoru, který nakonec díky bohu naskočil. Smykem jsem se vyřítila z parkoviště. Na to, jak bylo auto staré ještě jezdilo až překvapivě rychle. Řítila jsem se po silnici stovkou a doufala, že mě nechytí policie, nebo že cestou domů nepotkám žádný radar. Nic takového se neštěstí nestalo a já dojela domů pět minut před třetí. Mamka už na mě čekala s malým Williamem v náručí. Odjížděli dnes otcem na celý týden za prací a já mám zůstat sama doma a pohlídat brášku.
„ Ahoj mami“ pozdravila jsem ji.
„ Ahoj holčičko“ odpověděla a podala mi Williho.
„ Jsi si jistá, že to tady sama zvládneš?“ zeptala se s obavami.
„ Neboj mami, my si poradíme, viď mrně?“ usmála jsem se na ni.
„ Dobrá tak se tu měj hezky, ze školy už jsi omluvená, na stole jsem ti napsala seznam a nějaké rady, kdyby jsi něco nevěděla. Mobil si beru sebou, kdyby něco tak brnkni, tak pa a dejte na sebe pozor“ Políbila mě na čelo a spěchala za taťkou, který už startoval auto. Zamávala jsem jim a vešla do domu.
„ Tak Willi, dne se půjdeme podívat za panem doktorem, co ty na to?“ zeptala jsem se bráška a položila ho na deku, která byla rozložená u gauče. Willovi se doktoři už od malička líbili a nikdy se jich nebál. Právě se s pomocí gauče postavil na nožičky a nemotorně je kladl před sebe. Pohladila jsem ho po vláskách a při tom strkala do malé tašky, vše co budu potřebovat. Hlavně nesmím zapomenout očkovací průkaz. Když jsem měla vše v tašce přehodila jsem si ji přes rameno a vzala do náruče Williho. Kočárek jsem nebrala, zdravotní středisko bylo jen kousek od našeho domu. Vešla jsem do čekárny, kde byly čtyři lidi. Posadila jsem se na lavičku. Willi začal ukazovat na zvířátka, která vysela na stěnách.
„ Copak je to zlatíčko, je to ptáček?Ano?“ maličký se zahihňal a dál si zaujatě prohlížel zdi.
„ Mathevsonovi?“ To už nás volala sestra.Vstala jsem a vešla do ordinace. Tam mě čekal menší šok. Místo lékaře, který tu byl jindy, přede mnou za psacím stolem seděl neznámý muž. Zjevně to byl Carlisle Cullen, slyšela jsem že je doktor, ale netušila jsem že ho potkám právě tady.¨
„ Dobrý den pane doktore“ pozdravila jsem.
„ Dobrý den slečno Mathevsonová, takže vy jdete na očkování že?“ zeptal se a přitom si prohlížel Williamovu zdravotní kartu.
„ Ano“
„ Dobrá tak se do toho pustíme“ Zavolal sestru, která přinesla injekci. Sundala jsem Willimu tričko. Při očkování nevydal ani hlásku a celou dobu mě tahal za vlasy.
„ No vidíš jaký si šikula“ pochválil ho doktor.
„ Za tři měsíce si přijďte na druhou injekci, teď si ještě půl hodiny počkejte v čekárně, potom si vás zavolám“ Přikývla jsem a šla si opět sednout do čekárny. Willi byl unavený a během čekání usnul.  Teď jsem byla v čekárně sama. Uběhlo dalších několik minut, když se otevřely dveře do místnosti a v nich se objevil Edward Cullen.