New world

4. Kapitola Malér

Ani nevím jak dlouho jsem pobíhala po lesích. I když jsem byla ve své vlčí podobě, měla jsem mysl přeplněnou tisícem myšlenek a v mém nitru bouřily všemožné pocity. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho co jsem slyšela v jídelně. Ostatní členové ze smečky už mě sháněli. Kupodivu jsem si před nimi dokázala uchránit myšlenky, takže věděli jen to, že jsem velmi rozladěná. Jerome se nabídnul, že zavolá mojí mamce a namluví ji, že si chci udělat pyžamový večírek s jeho sestrou, a proto u nich zůstanu přes noc. Byla jsem mu za to moc vděčná. Nebyla jsem ve stavu, kdybych se mohla ukázat doma. Vlastně se mi ani nedařilo proměnit se z pátky do své lidské podoby. Naposledy jsem byla takhle vyvedená z míry, když jsem našla maminku v koupelně s podřezanými žilami. Nakonec jsem se ale v mezích možností uklidnila a proměnila se. Trvalo mi to celý den. Pak se naskytl další problém. Moje oblečení ještě zjevně leželo roztrhané na cáry někde v lese u školy, kde jsem se proměnila. A tak jsem se musela, tak jak mě pánbůh stvořil, proplížit domů. Tak jsem si dala pořádnou sprchu a převlékla se. Za tu dobu, co jsem byla mimo, jsem se v lesích uběhala až na hranici svých sil. Přesto jsem se rozhodla jít do školy. Rodiče už byli v práci a Williho hlídala chůva Meredith. Proběhla jsem kuchyní, pozdravila Mery, pak jsem naskočila do svého polorozpadlého auta, které s několika ranami z výfuku nastartovalo a já se kodrcavě rozjela směrem ke škole. Měla jsem co dělat abych neusnula přímo za volantem. Vidění mi navíc zhoršoval hustý déšť. Když jsem na parkovišti vystupovala z auta, zahákla jsem se o dveře a málem se zřítila na chodník. Naštěstí jsem to ustála a skončilo to jen roztrhnutým trikem. Naštěstí jsem s sebou měla i mikinu, takže to nebyla zas takový katastrofa. Zlobně jsem zabouchla dveře, až se málem urazily. To že jsem ušetřila svůj obličej dopadu na tvrdý beton ovšem neznamenalo, že tím všechny pohromy dneska končí. U vchodu do školy jsem se sklouzla na schodech bolestivě dopadla na záda. Kdybych nebyla tak odolná, asi bych si právě v tuhle chvíli něco zlomila.
„ Do háje, proč zrovna já?“ Školník, který stál poblíž, ke mně okamžitě starostlivě přispěchal.
„ Není vám nic slečno, to byl velmi ošklivý pád, nemám zavolat ošetřovatelku?“
„ Ne to je v pohodě děkuju“  s jeho pomocí jsem se vyškrábala na nohy. Nepříjemně mě píchalo v ruce, kterou jsem se snažila zbrzdit pád. Přece jenom jsem si tedy něco zlomila. Se zatnutými zuby jsem školníka přesvědčovala, že mi nic není. Když mě konečně pustil, zaskočila jsem si na ošetřovnu pro obinadlo. Nemělo smysl mě tu ruku sádrovat, za den, maximálně dva ji budu mít opět v naprostém pořádku. Přesto mi na to ošetřovatelka dala i dlahu a doporučila mi si okamžitě dojít na chirurgii a na rentgen. Slíbila jsem jí, že to hned udělám, i když to jsem samozřejmě neměla v úmyslu. Z ošetřovny jsem rovnou zamířila na hodinu matematiky. První čtyři hodiny jsem už propásla a nechtěla jsem prošvihnout další. Teď jsme měli ve škole docela fofr a já neměla z matiky poslední dobou zrovna lichotivé známky. I když jsem spěchala přišla jsem pět minut po zvonění. Rozrazila jsem dveře a střetla se v káravým pohledem pana Malkinse. Nasadila jsem obličej zpráskaného psa. K mému divadýlku nahrával i fakt, že jsem byla celá promočená a jediná nitka na mém oblečení nezůstala suchá.
„ Promiňte pane učiteli, měla jsem menší nehodu“ pípla jsem směrem ke katedře a ukázala ovázanou ruku.
„ Dobrá, tak se posaďte“ pokynul směrem k mé lavici. V tu chvíli jsem málem dostala infarkt. Zapomněla jsem, že někdo sedí vedle mě. Ten někdo byl Edward Cullen s velmi zvláštním pohledem. Nervózně jsem se došourala na své místo a sedla si tak daleko, jak jen to lavice dovolovala. Neustále jsem si opakovala, že když se Edward bavil s Alicí, tak probírali určitě nějaký film a v něm nějakou hlavní hrdinku. To že se tam bavili i o jiných nepopiratelných věcech jsem naprosto ignorovala a doslova zadupala varovný hlásek v mé hlavě. Jak by koneckonců mohli vědět že existují vlkodlaci? V normálním světe to byly právě většinou jen filmové náměty, když teda nepočítám nějaké ty vědecké fanatiky, kteří neustále pátrají po něčem nadpřirozeném. Jestli jsem byla před tím vyčerpaná, tak nyní jsem byla na pokraji svých sil. Třeštila mě hlava a oči se mi sami zavíraly. Ráno jsem se pro vlastní bezpečnost ani nepodívala do zrcadla. Když sem se tam dívala naposled, nebyl to nijak lichotivý obraz. Ruka mě začínala pekelně bolet. Potichu jsem zaskučela a přestala vnímat učitelův výklad k novému složitému vzorci. Malkins zadal úkol na vypočítání. Zoufale jsem se podívala na svou pravou ruku pod tunou obvazu. Vzala jsem propisku do levé ruky a zkusmo napsala první číslo. Trvalo mi minutu, než nabralo tvar, který vzdáleně připomínal sedmičku. Zastrčila jsem tužku zpátky do penálu a pro dnešek psaní vzdala. Zdravou rukou jsem vyťukávala do stolu melodii a dívala se při tom z okna. Za chvíli jsem začala klimbat. Pak jsem to zařízla úplně. To jsem dělala poslední dobou až moc často. Začala jsem se pomalu naklánět na jednu stranu. Moje tělo nebylo schopné vůbec reagovat. Ve chvíli, kdy hrozilo, že už se doopravdy zřítím na zem, mě něco pevně chytlo okolo pasu. Namáhavě jsem od sebe odlepila víčka. Má hlava nyní spočívala na něčím rameni. Edward! Pootočila jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem.
Okamžitě jsem zrudla jako rajče.
„ Vypadáš unaveně, neměla by jsi chodit takhle vyčerpaná do školy“ pronesl šeptem. Odlepila jsem hlavu z jeho ramene.
„ To je v pohodě, já jsem naprosto fit“ Edward se uchechtl a změřil si mě zkoumavým pohledem.
„ Jo to vidím“ zamračila jsem se na něj. V tu chvíli naštěstí zazvonilo. Ani bych neřekla, že jsem si zdřímla na takovou dobu. Sebrala jsem ze země batoh, hodila do něj sešit a penál. Otočila jsem se a v tu chvíli se mi zamotala hlava. Pevně jsem se chytla lavice a snažila se náhlou nevolnost vydýchat. Nádech a výdech, zase dlouhý nádech a výdech.
„ Opravdu by jsi měla jít domů, vypadáš děsivě“ Edward tam ještě pořád byl a zaujatě mě pozoroval.
„ Hele mě je dobře, fakt to nic není“ Na důkaz jsem se pustila lavice a šla ke dveřím. Když jsem byla už skoro u nich, tak se mi podlomila kolena. Kdyby mě Edward nechytil, rozplácla bych se na zemi.
„ Fajn, když si tak tvrdohlavá odvezu tě domů sám“ zděšeně jsem se na něj podívala, kdyby mě takhle viděla mamka tak ji okamžitě odvezou do špitálu.
„ Ani náhodou, já jdu na oběd, určitě je něco vynikajícího“ řekla jsem sarkasticky.
„ Jak chceš, v tom případě tě ale doprovodím“ chytnul mě okolo pasu a vedl mě jako nemohoucího. Cestou na nás vykuleně pozorovali čumilové, neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Většinou na sebe moc pozornost nepoutám.
Měla jsem pravdu. Byla „vynikající“ čočka, teda jestli se tomu dala čočka říkat, spíš kaše neurčitého původu, párek, který vypadal, jako by ho kuchařky vytáhly přímo z popelnice a rosolovitá okurka. Oba jsme si nandali na talíř a sedli si ke stolu. Znechuceně jsem pozorovala talíř před sebou. Doma jsem se nestihla najíst, protože jsem spěchala domů, což znamenalo, že už jsem skoro dva dny nejedla. Ale tuhle břečku, jsem do sebe dostat nedokázala.
„ Měl by sis sednou ke svým sourozencům“ nahodila jsem a dál hypnotizovala talíř.
„ Oni to jednou beze mě přežijí“ zachmuřeně se na mě podíval.
„ Nemáš hlad? Měla by ses najíst, jen ti to prospěje, vypadáš jako oživlá mrtvola“ propálila jsem ho nevraživým pohledem.
„ Najím se doma, tady to vypadá spíš, že se nás chtěl kuchařky zbavit“
„ Co sis udělala s rukou?“ změnil téma.
„ Spadla sem u školy ze schodů“ jeho tvář roztáhl úsměv.
„ Jak se ti to povedlo?“ zeptal se pobaveně. Nechápala jsem co je na tom zábavného.
„ Ále, připletla se mi pod nohy kaluž, nechápu proč se nemůžou chodníky dělat z molitanu bych aspoň spadla do měkkýho“ zasmál se. Zdálo se, že jemu do jídla taky moc není. Pozoroval mě upřeným pohledem.
„ Vypadá to jako zlomenina“ zajímalo by mě, jak na tohle přišel.
„ Je to jen trošku pohmožděný, za den, dva to bude zase v pohodě“ odpověděla jsem vyhýbavě. Zamyšleně se zamračil. Vypadalo to, jako bych právě potvrdila nějakou jeho teorii.
„ Měla by jsi být opatrnější“ pokáral mě.
„ Smiř se s tím, že jsem tak nešikovná, až to pomalu hraničí s postižením, takhle mě uvidíš každou chvíli“ zvedla jsem ruku na důkaz. Hodil po mě překvapený pohled. Vypadalo to, jako by na něco vzpomínal.
„ No já už musím jít, máme teď biologii“ oznámila jsem mu a popadla tác s jídlem, který jsem nedotčený vrátila. Rychle jsem odešla, než ho napadne mi zase dělat doprovod. Biologii jsme naštěstí společnou neměli.
 
Začala hodina a do třídy přicupital maličký učitel Walter. Tvářil se jako vždy naprosto nadšeně a v ruce nesl nějakou krabici.
„ Dobré odpoledne studenti, dnes mám pro vás speciální práci“ povzdechla jsem si, to budeme zase něco pitvat. Až do teďka jsem se všem pitvám vyhnula. Dnes mě to ale zjevně nemine.
„ Budeme zkoumat krev pod mikroskopem, škola nedávno nakoupila nové a mnohem výkonnější mikroskopy, tak si je vyzkoušíme, každý si přijde ke mně do skříně pro jeden“ ukázal na skříň. Všichni se poslušně zvedli a šly si pro pomůcky. Cestou jsme si vyzvedli ještě malý skalpel. Začínala jsem mít nahnáno.
„ A nyní se opatrně píchnete skalpelem do prstu a necháte na sklíčko stéci kapku krve“ Přešel k lavice vedle mě a zvedl mému spolužákovi Simonu Collinovi ruku. Pak mu zajel skalpelem do prstu a na bříšku jeho palce se ukázala kapka krve. Začalo se mi dělat nevolno. Položila jsem si hlavu na lavici a chladila si o ní čelo.
„ Slečno Mathevsonová, je vám dobře?“ zeptal se starostlivě učitel, který mezi tím přešel k mé lavici.
„ Myslím že ne pane učiteli“ zamumlala jsem a přemáhala nevolnost.
„ Dobrá kdo odvede slečnu Mathevsonovou na ošetřovnu?“ ihned se přihlásil jeden kluk, jehož jméno jsem si za celé čtyři roky nemohla za boha zapamatovat a vedl mě na ošetřovnu.
Šli jsme chvíli. Pak jsem se svezla na zem.
„ Co je jí?“ uslyšela jsem hedvábný hlas. Asi se mi jen zdál.
„ Udělalo se jí špatně při biologii, mám ji odvést na ošetřovnu,ale nechce jít dál, dneska máme zkoumat krev pod mikroskopem“ vysvětloval druhý hlas.
„ Já ji tam vezmu, ty se vrať na hodinu“ v tu chvíli se pode mnou podlaha zhoupla a já se ocitla v něčí náruči. Šokovaně jsem otevřela oči, svět okolo mě se točil. Spatřila jsem Edwarda.
„ Polož mě zpátky na zem prosím“ chtělo se mi zvracet. To už se ale otevřely dveře a já ucítila typický zápach desinfekce.
„ Proboha co se stalo?“ přispěchala k nám ošetřovatelka.
„ Udělalo se jí špatně při biologii“ vysvětlil Edward.
„ Ach vždycky se někdo najde, polož ji sem“ ucítila jsem pod sebou lehátko a na čele ledový obklad.
„ Tak drahoušku, za chvíli to bude lepší, nechápu, proč si vůbec zůstala ve škole, říkala jsem ti, ať si zajdeš k doktorovi s tou rukou je určitě zlomená“ vykulila jsem oči. Edward se po mě překvapeně ale tak nějak zadostiučiněně  podíval. Vypadalo to, že jsem se dostala do dalšího maléru.