New world

6. Kapitola Vetřelec

Vyjeveně jsem se dívala do zlatých očí vetřelce přede mnou. Hlavou mi probleskla myšlenka, že ještě spím, a tohle je nějaký zvláštní sen. Velmi rychle jsem si uvědomila, že sen to rozhodně není.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit“ ozval se tlumený sametový hlas. Byla jsem stále ještě v šoku a trvalo mi trochu déle, než jsem si srovnala v hlavě jeho slova. Po chvíli jsem se začala vzpamatovávat a naštvaně jsem se zamračila.
„Co tu proboha děláš? Víš vůbec kolik je hodin?“ obořila jsem se na Edwarda a bedlivě ho pozorovala.
„Přemýšlím“ nevěřícně jsem otevřela pusu. Super, jsou sotva dvě hodiny ráno a on si tu jen tak přemýšlí, v našem domě, v mém pokoji!
„To nemáte vlastní dům, že musíš přemýšlet zrovna tady?“ určitě mu neušel vzteklý tón mého hlasu.
„Míváš často zlé sny?“ snažil se to zamluvit. Už jsem si ani pořádně nepamatovala, co se mi zdálo, ale nepříjemný pocit neustále přetrvával.
„Ne, jenom občas“ zalhala jsem a uhnula očima. Na čele se mu objevily starostlivé vrásky. Pomohl mě posbírat věci, které jsem nechtěně smetla z nočního stolku, a tvářil se přitom velice zamyšleně. Přešla jsem k rohu místnosti, kde stál pohodlný gauč a svalila jsem se na něj. Edward se posadil do jednoho ze dvou křesel, které se nacházely naproti gauči, a pozorně si mě prohlížel. Teď nás dělil malý konferenční stolek.
„Neměl bys tu být“ upozornila jsem ho a doufala, že zná alespoň trochu zásady slušného chování.
„Já vím, ale jsem velmi zvědavý“ zamračila jsem se nad jeho odpovědí.
„Nejsi unavená?“ změnil okamžitě téma.
„Ani ne“ dnes asi opravdu nebudu příliš výřečná. Dole zazvonil budík. Byl to pro mě šok, ani jsem si nestačila všimnout, že se mi zbystřily smysly. Zakryla jsem si uši, vyzvánění bylo na mě v tuhle chvíli příliš hlasité. Když se ozvalo unavené zanadávání a budík konečně ztichl, úlevně jsem si vydechla a odkryla uši. Edward mě pobaveně pozoroval.
„Nejsi zvyklá používat své schopnosti?“ zvažovala jsem, jestli k němu můžu být upřímná.
„Snažím se je tlumit a žít jako normální člověk, ale stejně je neumím pořádně ovládat, jednou jsem vyběhla s vřískotem ze třídy, protože jsem nedokázala přizpůsobit svůj sluch hlasitosti magnetofonového přehrávače, když nám učitelka při angličtině pouštěla nějaké nahrávky, pobyla jsem si potom tři dny na psychiatrii, než jsem doktory přesvědčila, že opravdu nejsem blázen“ Edwardovi zacukaly koutky úst.
„Jsi jiná než ostatní“ prohodil jen tak mimochodem. Tohle mi často říkal i Jerome.
„Ano asi jsem trochu odlišná“ souhlasila jsem nakonec. Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí, jak si taťka dělal snídani. Nesnášela jsem jeho ranní vstávání, vždycky mě probudil a já potom málokdy opět usnula.
Pozorovala jsem velkou lávovou lampu, která stála v rohu místnosti naproti místu, kde jsme seděli, a házela po celém pokoji tlumené modré světlo.
„Vypadá strhaně“ odvětil po chvíli ticha.
„Poslední dobou je toho na mě trochu moc“ přiznala jsem.
„Je to nezvyklé, že neslyším, co si myslíš“ Zalapala jsem po dechu, je možné, aby slyšel myšlenky ostatních lidí?
„Já na tom nevidím nic nezvyklého“ zamumlala jsem zamyšleně. Pořád jsem si ještě nemohla zvyknout, že přede mnou sedí upír. Že do stejné školy, chodí hned několik upírů. Upírů, kteří se neživí lidskou, ale zvířecí krví. Dalo mi hodně času, zvyknout si na to, že já nejsem člověk, ale mystická bytost z hrůzostrašných hororů. Teď se v mém životě objevily další pro obyčejného smrtelníka téměř nepochopitelné věci, se kterými se musím co nejdříve vypořádat.
„Tvůj otec vstává vždy tak brzy?“ zeptal se a vytrhl mě tak ze zamyšlení.
„Ano Santiago má velmi náročné povolání“ zaraženě se na mě podíval, nechápala jsem proč.
„Říkáš svému otci jménem?“ zeptal se překvapeně. Obezřetně jsem se na něj podívala.
„Občas“ odvětila jsem neurčitě.
„Proč?“ trošku mě vyváděla z míry jeho až přehnaná zvědavost.
„Není to můj biologický otec“ odpověděla jsem nakonec, stejně by se to brzy dozvěděl z jiných zdrojů. Na tváři se mu objevil šokovaný výraz.
„A tvoje matka?“ měla jsem chuť něčím ho praštit po hlavě.
„Moji praví rodiče jsou už několik let mrtví“ nechtěla jsem se o tomhle bavit. Vzpomínky mě pořád ještě bolely a černá díra po jejich ztrátě se nezacelila a asi nikdy nezacelí.
„Promiň, to je mi líto, nevěděl jsem…“ smutný výraz mu vůbec neslušel.
„To je v pořádku, je to už dlouho co se to stalo, navíc, mám ještě dědu a babičku, vidíš, to mě připomnělo, že jsem se u dědy ve Forks už dlouho nestavila“ tváří mu proletěl naprosto šokovaný výraz.
„Jak se vlastně jmenuje tvůj děda?“