New world

7. Kapitola Nečekaná návštěva

Od mého nočního rozhovor s Edwardem uběhl už celý měsíc. Stále jsem nemohla pochopit, co se tenkrát v noci stalo. Když jsem vyslovila jméno Charlie Swan, jasně jsem mohla rozeznat v rysech jeho překrásné tváře, naprosté zděšení a nevěřícnost. Chvíli poté se omluvil a oknem se odebral pryč. Takovou reakci jsem vůbec nechápala. Když jsem šla do školy, čekalo mě tam nemilé překvapení. Edward se zdál velmi rezervovaný, když jsem si sedala do naší lavice, zmohl se jen na strohé „ahoj“. V očích se mu zrcadlilo podivné zoufalství a bolest. Nevěděla jsem, ale proč, čím jsem mu tak ublížila a to mě bolelo o to víc, nerada jsem ubližovala lidem. Takhle se to táhlo celý měsíc, promluvili jsme sotva pár slov. Navíc mě značně znervózňoval rozzlobený pohled Alice, který vrhala na Edwarda. Ve vzduchu vysela nějaká hádanka a já ji i přes veškerou snahu nedokázala rozluštit. O víkendu jsem jela do Forks za dědou. Svoji návštěvu jsem mu neohlásila, věděla jsem, že se nebude zlobit, vždy mě rád viděl. Své staré autíčko jsem bohužel nemohla použít, protože jsem se velmi vážně obávala, že by tak dlouhou cestu nevydrželo. Jela jsem proto vlakem. Do Forks jsem se poté dopravila autobusem a od zastávky jsem to došla k domku policejního ředitele Swana pěšky. Položila jsem si cestovní tašku na zem a dvakrát krátce zazvonila. Slyšela jsem jeho nabručené mumlání, zjevně si myslel, že ho obtěžuje někdo kvůli jeho práci, navíc když dnes dávali ten zápas, na který se tak hodně těšil. Mírně jsem se pousmála. Když otevřel dveře, objevil se mu na tváři nevěřícný výraz, který hned na to vystřídal šťastný výraz.
„Theo, holčičko, jsi to vážně ty? Páni, tolik jsi vyrostla, pojď ke mně, ať tě můžu obejmout.“ S úsměvem jsem mu opětovala objetí. Bylo to tak dlouho, co jsem ho viděla naposledy, i on se hodně změnil. Vlasy měl už téměř všechny šedivé, přibilo mu o mnoho více vrásek, a zdál se unavenější. Jediné, co se na něm nezměnilo, byly jeho oči. Měl v nich stále vepsanou bolest ze ztráty své jediné dcery.
„ Promiň, že jsem se neozvala, Charlie, ale chtěla jsem tě překvapit, tolik se mi po tobě stýskalo“ zamumlala jsem přiškrceně, jak mě mačkal v objetí. Chvíli na to se ode mě odtáhl a usmál se.
„ To je naprosto v pořádku děvče, jsem tak rád, že tě opět vidím“ pozorně si mě prohlížel od hlavy až k patě.
„ Podobáš se čím dál víc své matce, je to až neuvěřitelné jak moc“ zvědavě jsem pozvedla obočí, slýchala jsem teď tuhle větu velmi často i od svých rodičů, kteří se s mamkou a taťkou znali. Byli to vlastně mí vzdálení příbuzní.
„ Opravdu a v čem se jí tolik podobám? Myslela jsem, že jsem spíš podobná na svého otce“ ptala jsem se ho při cestě do obývacího pokoje. Ani dům se vůbec nezměnil, vše bylo na stejném místě, jako když jsem to tu ve svých čtrnácti letech opouštěla. To byly mé poslední prázdniny, co jsem tu strávila. Charlie se postavil přede mně, a znovu mě zkoumavě pozoroval.
„ Oči jsi zdědila z otcovy strany, to se musí nechat, vlasy máš mnohem tmavší, než je měla tvá matka, ale obličejem jsi jí podobná neskutečně. Pak tu jsou další maličkosti, třeba tvůj výraz, tvoje reakce na určité podněty, usmíváš se stejně jako moje Bella, a máš v očích úplně stejnou jiskru, stejný pohled, jsi ji podobná mnohem víc, než si myslíš“ smutně jsem se usmála, maminku jsem si už tak dobře nepamatovala, zvlášť v době před smrtí mého otce, kdy ještě byla šťastná. Ale její úsměv jsem si vybavit dokázala. Uměla se krásně smát, její úsměv byl tak upřímný a prozářený opravdovou radostí. Bylo to vždy, jako když slunce ozáří krajinu, která se léta utápěla ve tmě.
„ Musíš být určitě unavená a hladová“ změnil téma a nasadil nervózní výraz.
„ Nečekal jsem, že se tu tak náhle objevíš, mám tu jen zbylou pizzu od oběda“ zvesela jsem se usmála, to byl celý děda, když u něho zrovna nikdo nebyl, nedokázal si ani sám uvařit těstoviny.
„ To je v pořádku, pizza úplně stačí“ šla jsem k ledničce a vytáhla ji ven. Vypadala opravdu lákavě. Odřízla jsem si kus, který jsem dala na talířek a strčila do mikrovlnky.
„ A jak se mají vlastně tvoji rodiče? A co bráška“ začal se vyptávat se zájmem. Povídala jsem si s ním potom ještě několik hodin, než mě donutil jít do postele. Byla jsem opravdu unavená a jen co jsem ulehla, hned jsem usnula. Další den jel Charlie hned ráno do práce. Měla jsem celý den jen pro sebe. Rozhodla jsem se, udělat si větší procházku po okolí, už jsem tu tak dlouho nebyla, a zdejší lesy pro mě měly vždy jisté kouzlo, které mě pokaždé lákalo do jejich temných hlubin. Celé dopoledne jsem prochodila po zdejší krajině. Když mě už začínaly bolet nohy, napadlo mě se trošku proběhnout ve své druhé podobě. Ani jsem nevnímala hustou zeleň, která se okolo mě jen míhala. Cítila jsem se jednou zase tak volná, svobodná a šťastná. Právě v tuhle chvíli jsem nemusela na nic myslet, jen vnímat ten opojný pocit z běhu. Po nějaké chvíli ale mojí pohodu přerušil jistý vnější zvuk. Zpomalila jsem do kroku a ostražitě poslouchala. Zdálo se mi, že slyším tiché našlapování tlap. Zastavila jsem se a napjatě poslouchala okolní zvuky. Bylo naprosté ticho, jen ptáčci v korunách stromů tiše štěbetali píseň lesa, a listí stromů hladil jemný vánek a oni mezi sebou šeptali jen svou vlastní řeč, které nikdo nemohl porozumět. Usoudila jsem, že se mi to jen zdálo a chystala jsem se jít dál. V tom však něco tmavého vyrazilo zpoza stromu a tvrdým nárazem mě to smetlo o několik metrů dál. Narazila jsem o kmen stromu a snažila se vstát. Nepříjemně mě píchalo v oblasti žeber. Překvapeně jsem zírala na tmavě hnědého vlka přede mnou. Z hloubky lesa se vynořili další vlci. Zjevně jsem se dostala do dalšího maléru. Začala jsem vrčet, což mi ovšem ztěžovala intenzivní bolest v boku. Vlků tu teď mohlo být kolem deseti, možná i víc. Byla to opravdu velká smečka.
„ Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ ozval se mi hlavě hrubý hlas.
„ Na to samé bych se mohla zeptat já“ odvětila jsem myšlenkou a upřeně zírala na vlka přede mnou. Věděla jsem, že to právě on ke mně promlouvá. Vypadalo to, že je vůdce. Ozvalo se od něj varovné vrčení.
„ My střežíme tuto oblast a ty tu nemáš co dělat“ cítila jsem se dotčeně. Forks a La Push jsem vždy považovala za svůj domov, i když jsem nyní bydlela v Anchorage. V hlavě se mi rojily neuspořádané myšlenky všech vlků.
„ Ne já tu mám co dělat, já jsem tady doma“ pomyslela jsem si, i když to byly jen mé myšlenky, i do nich se vloudil lítostivý a trochu rozzuřený tón.
„ Hloupost nikdy jsem tě tu neviděl, raději odpověz po pravdě, co tu pohledáváš?“ Náhle mi myslí prolétla vzpomínka, již dávno zapomenutá.
Malé téměř černovlasé děvčátko se krčilo za starou kůlnou, ve tváři zvídavý výraz. Věděla, že si tam její tatínek povídá se strýčkem. Tentokrát je sledovala až k domu. Vždyť jí dědeček zrovna včera vyprávěl o jednou odvážném rytíři, který se hnal do jednoho dobrodružství a tajemství za druhým, riskoval kvůli tomu život, byl zvědavý právě jako ona nyní. A navíc maminka říkala, že tatínek dnes večer zase nepřijde domů, tak hodně chtěla odhalit jeho tajemství.
„ Zase se tady někdo z těch zlých objevil, Jacobe, narazili jsme na jeho stopu, vezmeš si dnes území… momentík“ dřív než stačilo děvčátko zareagovat, už ji vytahoval strýček z jejího úkrytu. Vzal ji do náruče, v obličeji pobavený výraz.
„ Ale, ale, podívejme se, kdo nás poctil svoji návštěvou, to vaše pískle je mnohem mazanější než jsme si mysleli, brácho, měli byste si ji lépe hlídat, je až moc vychytralá“ smál se strýček.
„ No pověz ‚Theo, copak tu pohledáváš?“ Dívenka se začervenala.
„ Hledám tatínkovo tajemství“ oba muži se zasmáli.
„ Jen se neboj prcku, však se ho jednou dozvíš, až přijde ten správný čas“ odpověděl na to strýček Sam.
Ano poznala jsem ten obhroublý hlas. Vzpomínky na veselého strýčka se uplynulými léty ztratily kamsi do pozadí mysli.
„ Sam Uley“ pomyslela jsem si překvapeně. Ovšem nebyla jsem jediná, kdo byl vyvedený z míry.
„ Jak to, že znáš mé jméno?“ zeptal se zmateně.
„ Protože já jsem Alethea Blacková…strýčku“ slyšela jsem jeho zděšené vydechnutí. Celá smečka na mě v nevěřícnosti zírala. Cítila jsem, jak bolest v žebrech polevuje, zjevně jsem měla nějaké zlomené, ale už jsem se začala uzdravovat a ve vlčí podobě, jsem se vždy uzdravovala až neuvěřitelně rychle.
„ To není možné“ pomyslel si nakonec.
„ Malý moment“ pomyslela jsem si, pak jsem se namáhavě zvedla a odkulhala do hustého lesního houští, tam jsem se s mírnými obtížemi proměnila do své lidské podoby a oblékla si nezbytné části svého oblečení a jednoduché šaty, které jsem měla uvázané k tlapě. Tiše jsem zaskuhrala a přejela prsty po naražených žebrech. Než jsem se dobelhala zpátky, byli už všichni oblečení a ve své lidské podobě. Ve smečce byly dvě ženy, spíše dívky, a ostatní byli muži. Zvědavě si mě prohlíželi, když jsem se úplně vynořila z šera lesa na malou louku, Sam nevěřícně zalapal po dechu. Poznávala jsem i některé další vlkodlaky, i když jména jsem si nedokázala vybavit, někteří pro mě ale byli úplně neznámí.
„ Theo, proboha jsi to opravdu ty? Opravdu jsi to devítileté děvčátko, které mě před mnoha lety v slzách přemlouvalo, ať ho neposíláme na Aljašku k příbuzným?“ viděla jsem v jeho očích jistý hluboký cit, který jsem v tuhle chvíli nedokázala nikam zařadit. Teď jsem si vzpomínala, že jsem tenkrát opravdu plakala a docela dost vyváděla. Půl roku jsem bydlela u Sama a Emily, protože Charlie byl zrovna vážně nemocný a nemohl se o mě starat. Jak jen jsem na ně mohla zapomenout? Když mě posílaly s paní od sociálky, která mě měla bezpečně dopravit domů, do Anchorage, vysela jsem Samovi okolo krku a křečovitě se ho držela, vřískala jsem jak na lesy a odmítala s tou paní odjet. Emily tenkrát hlasitě vzlykala a Samovi se v očích objevily slzy. Za ten krátký půlrok jsem jim přirostla opravdu k srdci, ale nemohli si mě k sobě vzít, nebyli to mí příbuzní, a s Charliem to tenkrát vypadalo velmi zle. A tak jsem nakonec putovala ke svým vzdáleným příbuzným na Aljašku.
Sam mě bouřlivě objal a tiskl mě k sobě tak silně, že jsem myslela, že mi prasknou ještě nezahojená žebra.
„ Ach, jak dlouho už to je, co jsem tě viděl naposledy? Jedenáct let? Byla jsi pořád tak maličká, nejmenší ze třídy pokud si vzpomínám, pěkně ses nám vytáhla“ Sam si mě se zájmem prohlížel. Byl teď vyšší než já sotva o hlavu. Vzpomínala jsem si jak, proti němu byla mamka malinká.
„ Charlie říkal, že jsi tu před čtyřmi lety byla, ale my jsme byli s Emily zrovna mimo město, tolik nás mrzelo, že jsme tě nemohli vidět“ do jeho hlasu se vehnal lítostiví tón. Styděla jsem se, že jsem si na ně ani nevzpomněla. Možná to bylo tím, že jako malá jsem se snažila zapomenout na vše, co pro mě znamenalo bolest. A tak jsem opravdu jednoduše zapomněla.
„ Tolik ses změnila, jsi celá Bella, i když v něčem se otci podobáš, a navíc jsi po něm zdědila něco opravdu zásadního…takže náš osud tě také neminul, tolik jsme doufali, že se tomu vyhneš, ale bylo to téměř nemožné, už od malička jsi byla tak zvláštní…“
Sam mě odvedl k nim domů. Když mě Emily spatřila, okamžitě věděla, kdo jsem. S hlasitým pláčem se na mě vrhla a tiskla mě v objetí. Zůstala jsem u nich několik hodin a Sam se mi mezi tím neustále omlouval, jak se na mě vrhl a srazil mě na strom. Celou dobu jsem mu opakovala, že se vůbec nic nestalo. K Charliemu domů jsem se vracela až hodně pozdě. Čekal na mě v obývacím pokoji, jak jsem si myslela. Nijak mě ovšem nepokáral. Jen mi řekl, že volala vyděšená mamka, když ráno našla vzkaz na stole, že k němu jedu. Pak se mi snažil vysvětlit, že není moudré se někam takhle vydat a neříct o tom rodičům, ale já jsem prostě už byla taková. Celé další dva týdny jsem si užívala skvělých prázdnin. Jediné co mě štvalo, bylo to, že jsem musela pořád myslet ne Edwarda. Když jsem se potom se všemi loučila, musela jsem slíbit, že je zase brzy navštívím.
 
Doma mě čekalo bouřlivé přivítání s mamkou. Hned co jsem zaklapla domovní dveře, se na mě vrhla, div mě nepovalila. Její radost ovšem velmi rychle vystřídalo rozhořčení, značně mi vynadala, za to, že jsem jí o své cestě nic neřekla. Ale naštěstí byla velmi tolerantní a nijak moje náhlé zmizení nezveličovala.
Druhý den jsem šla do školy. První hodinu jsme měli matematiku s panem Malkinsem. Měla jsem už dobrých pět minut zpoždění. Zaklepala jsem na dveře učebny a vstoupila. Hned jsem se omlouvala za zpoždění. Profesor jen mávnul rukou, ať si jdu sednout, už byl na mé pozdní příchody zvyklý. Hodila jsem nervózní pohled po Edwardovi. Jeho výraz mě ale překvapil, vypadal spokojeně, jako by se mu právě velmi ulevilo. Alici se na tváři rýsoval vítězoslavný výraz. Jakoby se jí právě něco potvrdilo.
„ Ahoj“ zašeptala jsem směrem k němu, když jsem si sedala do lavice.
„ Ahoj“ zašeptal sametovým hlasem. Poskočilo mi srdce, a to na mě jenom promluvil. Když se na mě hned na to usmál, mé srdce se rozhodlo urazit maratón, takhle mi snad ještě nikdy nesprintovalo. Potichu se zasmál mojí reakci. Teď jsem už věděla, že může slyšet mé srdce. Uvedl mě tím do rozpaků a já zrudla jako ředkvička. Usmál se ještě víc. Trochu mě vyvádělo z rovnováhy, jak snadno mění svou náladu. Před dvěma týdny na mě sotva promluvil a teď se chová tak přátelsky.
Zbytek školy mi uběhl normálně. Rozhodla jsem se, že si po škole zajdu do knihovny. Nacházela se v centru města a byla opravdu obrovská. Procházela jsem se mezi dřevěnými regály a vdechovala jedinečnou vůni dřeva a papíru. Tlumené světlo dodávalo rozlehlým prostorám, ve kterých se tísnily regály přeplněné roztodivným množstvím různých knih, příjemnou, trochu tajemnou atmosféru, vypadalo to tu jako ve starších dobách. U zdi byly dané pohovky a křesla pro pohodlí čtenářů. Odbočila jsem k dalšímu regálu, ale překvapeně jsem se zarazila, na druhé konci seděl v jednom křesle Edward a zaujatě si četl nějakou knihu. Chtěla jsem zase odejít a nerušit ho. Ale díky průvanu okamžitě ucítil moji vůni. Zvedl hlavu od knihy a podíval se na mě. Teď už asi neuniknu.