New world

1. Kapitola Minulost

 

    Kdysi jsem měla všechno.Milující rodinu za kterou bych položila život.Moje rodina byla střední vrstvy.Peněz jsme neměli hodně,ale nikdy jsme nestrádali.Můj otec byl úředník v jedné veliké firmě.Pracovní doba byla dlouhá a namáhavá,ale byla dobře placená.Otec měl černé vlasy,které jsem po něm zdědila.Byl vysoký a hubený.Byl na mě přísný,ale velmi mě miloval,tak jako já jeho.Moje maminka byla ta nejmilejší osoba na světě,nebo mi to tak aspoň připadalo.Vždycky se na mě usmívala.Vypadala úplně jinak než můj otec.Dlouhé blonďaté vlasy,které ji spadali až pod zadek.Měkké rysy,drobný nos,nevýrazné rty,ale nejkrásnější na ní byli oči.Byli zelené,kupodivu.Její oči vypadali jako dva zářivé smaragdy.Vždycky na ně byla pyšná,tak jako já na svoje.

    Pokaždé,když otec přišel domů,mračil se z toho jak byl unavený.Jakmile však uviděl maminku,zazářili mu oči a sladce se usmál.Přitáhl si ji k sobě a políbil ji,když si myslel,že se nedívám.Když jsem na to teď vzpomínala,trhalo mi to srdce.Tolik se milovali a já doufala,že jednou poznám aspoň z poloviny jaký je to pocit…někoho milovat.

    Soboty byli vždycky můj nejoblíbenější den.Trávili jsme je všichni spolu.Ráno mě tatínek vždycky vyhnal brzy z postele,i když jsem hudrovala.Tatínek se na mě,ale vždycky usmál a vytasil se s rčením:Ranní ptáče dál doskáče!Maminka udělala snídani a po dlouhém týdnu jsme jednou snídali všichni u jednoho stolu,jelikož tatínek chodil do práce ještě,když jsem spala.Po snídani jsme si udělali vždycky celodenní výlet.Podle otce to bylo nutné,prý abych se kulturně vzdělávala.Chodili jsme do divadla,na hrady a zámky,ale i do zoo.Milovala jsem zoo.Všechny ty zvířata,vždycky mě okouzlovali.Nejvíc fantastičtí pro mě byli šelmy.Jejich ladná chůze,jejich ušlechtilé tělo.Způsob jakým skákali,jakým se na mě koukali….Byli nádherní a děsivý zároveň.Milovala jsem šelmy.

    Neděle byla čistě strávená kolem rodinného krbu.

    Bylo mi osm,když se můj svět zhroutil.Byl podzim,ještě teď si vzpomínám jak kolem našeho domu foukal studený vítr.Opíral se do zdí a komínem se rozléhal syčivý zvuk meluzíny.Ten den mi připadal,tak magický.Seděla jsem v kuchyni a dělala si úkoly.Maminka stála nad plotnou a dělala večeři,tak jako každý den.Otec přicházel z práce,čím dál unavenější,i když to na sobě nedal znát.Maminka ho,ale vždycky prokoukla,já byla moc malá na to abych si něčeho všimla.Večeře pro otce znamenala přísun nové energie,kterou potřeboval.

    Maminka si vesele pískala a čas od času se na mě podívala jestli si vím s úkolem rady.Já byla,ale chytrá holka a vždycky jsem si úkoly udělala sama,nepotřebovala jsem pomoc rodičů,jako jiný děti.Do školy jsem se zatím ani neučila.Všechno jsem pochytila ve škole.Nebyla jsem sice jedničkářka,ale na dvojky jsem to vždycky vytáhla.

    Maminka zrovna míchala něco v míse,když se v místnosti rozřinčel telefon.Přešla k němu a zvedla ho.

    ,, Prosím,“ ozval se její měkký hlas.

    ,,Ano jsem u telefonu,děje se něco?“ zeptala se mírně znepokojeně.Když jsem delší dobu nic neslyšela,vzhlédla jsem od úkolů,abych viděla,jak maminka stojí opařeně u telefonu a čím dál víc bledne.

    ,,Ne,“ vydechla a mísa,kterou držela se rozletěla na kusy,jak dopadla na zem.Vzápětí jí vypadl telefon z ruky.Viděla jsem jak jí stékají po tváři slzy,nic jsem nechápala.Opřela o se o stěnu a sjela až na zem,kde zabořila obličej do rukou a definitivně se rozplakala.

    ,,Maminečko zlatá!Co se děje!“ křikla jsme vyděšeně a rozeběhla se k ní s rozpřaženýma rukama.Nic neřekla jenom si mě přitáhla k sobě a pevně mě objímala.Kolébala nás,dopředu dozadu,jako to dělala když jsem byla malá a nemohla jsem usnout.Vždycky mě to uklidnilo.Její slané slzy mi dopadaly na ramena.

    ,,Zlatíčko,tatínek nám odešel.Šel do nebe,“ řekla mi zlomeným hlasem do ramene.Chvíli mi trvalo než můj zmatený dětský mozek strávil co tím maminka myslela.Potom jsem se rozbrečela taky.

 

***

 

    Pohřeb se konal o týden později.Neměli jsme moc příbuzných,takže to nebyl veliký pohřeb.Přišlo pár lidí od táta z práce a pár nejbližších příbuzných.Od doby,kdy zemřel otec se maminka změnila.Nepoznávala jsem ji.Byla fyzicky i psychicky na dně.Její vlasy ztratily obvyklí lesk,její oči byli vyhaslé,mrtvé.Na jejích ústech jsem už neviděla žádný úsměv.Většinou nevycházela ze svého pokoje a když,tak po domě chodívala jako tělo bez duše.Byla jsem z toho zmatená,ale chápala jsem.Po otci se mi taky stýskalo.Častokrát jsem seděla u dveří na stoličce a čekala,až přijde domů.Teprve za nějakou dobu jsem si uvědomila,že už nikdy domů nepřijde.Potom jsem skončila ve svém pokoji s brekem.

    Bylo to,ale o to horší,že jsem na to byla sama.Nikdo nebyl,aby mi pomohl se z toho vyhrabat.Byla jsem osmileté dítě,které přišlo o otce a matka pro něj byla taky prakticky mrtvá.Sedávala jsem u jejího pokoje,na zemi přede dveřmi a prosila ji,aby mi otevřela.Chtěla jsem obejmout,potřebovala jsem obejmout,ale ona nikdy neotevřela.Buď mě nevnímala nebo na mě neměla sílu.

    Po tu dobu co na tom byla maminka tak špatně se o nás starala teta.Byla to tátova sestra,jediný sourozenec a příbuzný.Rodiče otci už zemřeli.Z maminčiny strany,tady byla jenom její matka.Moje babička,která ale bydlela daleko,dokonce v jiným státu.Neměla jsem tetu ráda.Byla na mě nepříjemná a neměla mě ráda.Pořád kolem sebe prskala,že to nemá zapotřebí,se s námi obtěžovat.Nadávala na maminku,že je neschopná a dávala ji za vinu,že kvůli ní její bratr zemřel.Bála jsem se jí,nikdy pro mě neměla pochopení,nikdy se na mě neusmála,byla jsem pro ni červ,který jenom překáží.

    Za tu dobu se moje známky ve škole zhoršily.Už jsem nebyla ta hodná bezproblémová holčička.Byla jsem roztěkaná,všech jsem se bála a stranila.Přišla jsem o všechny kamarády,které jsem měla.Učitelky se mnou měli,ale trpělivost.Věděly,jak to je v naší rodině,a tak jsem měla podporu aspoň ve škole.

    Bylo to měsíc potom co zemřel můj tatínek.Já jsem se už pomalu dostávala z šoku.Pořád jsem sice byla roztěkaná a duchem nepřítomná,ale už jsem nepropadala hysterickému pláči,i nočních můr jsem se zbavila.Maminka na tom,ale byla den ode dne hůř.Z pokoje už vůbec nevycházela.Jídlo,které ji teta nosila do pokoje bylo většinou netknuté.Bála jsem se za ní jít.Bála jsem se toho co bych mohla vidět.

    Jednou jsem,ale neodolala.Po špičkách jsem se vydala k maminčinu pokoji.Teta zrovna chrápala na gauči a já se nudila.Chtěla jsem vidět svojí maminku,chyběla mi,přesto jsem se ale bála.Šla jsem ke dveřím a modlila se,aby byli dveře otevřené.Bůh mě vyslyšel,bohužel.Dveře opravdu povolili a já celá šťastná vběhla do pokoje.Uprostřed pokoje jsem se,ale zastavila a vydala hysterický výkřik.Moje maminka se houpala na nějakým provazu,který byl přidělaný k lustru.Hlavu zvláštně vyvrácenou na stranu,v obličeji žádná barva,ale přesto hrál na jejím obličeji šťastný úsměv.

 

***

 

    A tak se konal další pohřeb.Tentokrát pohřeb mojí maminky.Bylo tam míň lidí než na minulém pohřbu.Maminka nepracovala,starala se o mě a o domácnost,takže nepřišli žádní kolegové z práce.Celou dobu jsem byla mimo,měla jsem skelný pohled a pořád jsem brečela.Lidi se mi obloukem vyhýbali.Cítila jsem starostlivý pohledy příbuzných.Slyšela jsme je šeptat si,o mě a o mé rodině.Někteří tvrdili,že jsme prokletá rodina a že si ďábel přijde brzy i pro mě.Druzí říkali,že je to nesmysl,ale několikrát se po mě podívali,jako by tomu snad přece jenom uvěřili.Bylo krátce po pohřbu,když jsem zaslechla jeden rozhovor.Teta se bavila se svým manželem a ještě další paní,kterou jsem neznala.

    ,,Co s ní teď bude?“ zeptala se ta paní soucitně.

    ,,Co já vím,to už není můj problém,“ odsekla nenávistně teta.

    ,,Carlo,“ řekl vyčítavě její muž.

    ,,Ne,žádný Carlo!Já se o toho fracka starat nebudu!“ křikla rozzuřeně teta,až se po nás pár lidí otočilo.

    ,,A kam teda půjde?Do dětského domova?“ odsekl její muž nazpátek. ,,Co by si pomysleli sousedi!“ dořekl se zděšením.Bylo ticho.Teta si hodně zakládala na rodinné pověsti a takový skandál by asi nepřežila.

    ,,Je tu ještě jedna možnost,“ prohlásila vítězoslavně.

    ,,Ano?Jaká?“ zeptala se zvědavě ta paní.

    ,,Půjde k babičce,“ řekla nekompromisně.A další námitky byli zcela vyloučené.

 

***

 

    Byla jsem na dně.I když jsem byla ještě malá,poznala jsem to.Teď jsem konečně chápala,jak se cítila maminka a i proč udělala to co udělala.Nikdy jsem jí to nevyčítala,ani když jsem byla starší.

    Opustili mě dvě nejdůležitější osoby,byla jsem sama.Tohle zjištění ve mně vyvolávalo až šílenství.Pořád jsem byla smutná,u ničeho jsem nevydržela,sotva jsem jedla.Stejně jako maminka i já se plahočila po domě jako tělo bez duše.Byla jsem ztroskotanec.Na dně.Když jsem nebyla sama,zmocňovali se mě záchvaty zuřivosti.Házela jsem vším co mi přišlo pod ruku.Můj pokojíček vypadal jako po výbuchu sopky.Nevycházela jsem ven,ani do školy jsem už nechodila.Můj obličej ztratil barvu,byl bledý.Vypadala jsem jako duch s kruhy pod očima.Téměř jsem nespala a když ano,zdáli se mi noční můry.S křikem jsem se vždy probudila a další tři hodiny mi tekly slzy proudem.Teta se o mě moc nezajímala.Dělala mi jídlo a tím to pro ni haslo.

    Jednou mě opět přemohl vztek.Vztek nad svojí bezmocností,samotou.Vztek na celý svět.Tehdy jsem byla v obývacím pokoji a první co mi přišlo pod ruku byla bílá porcelánová váza.Mrštila jsem jí po stěně a hystericky vzlykala.Teta ke mně přiběhla vyděšeně.Když viděla svoji oblíbenou vázu,rozbitou na podlaze,vrhla se ke mně.Téměř surově mě chytila za ruku a smýkla k sobě,tak zblízka se mi podívala do očí.Byla rozzuřená,její oči metali blesky,ale já se kupodivu nebála.

    ,,Ještě jednou něco takového uděláš a slibuji,že na výprask,který ti uštědřím nikdy v životě nezapomeneš,“ sykla mi nenávistně do obličeje.Já se na ni jenom mrtvolně dívala a nic neříkala.Opět mě pohltila lhostejnost nad životem.Bylo mi úplně jedno co se mnou udělá.Teta však uviděla něco v mém výrazu co ji přimělo mě pustit a já se pomalým krokem vydala do pokoje.Stačila jsem ještě spatřit jak se teta vyděšeně pokřižovala,přestože nebyla křesťanka.

 

***

 

    Po měsíci toho na mě bylo moc.Čím víc se oddalovala doba pohřbu mých rodičů a čím víc se blížila doba příjezdu babičky,tím víc jsem byla lhostejnější a zuřivější.Příjezd babičky znamenal,že budu muset definitivně přijmout,že moji rodiče jsou mrtví.Někdy jsem měla pocit,že je vidím,že stojí nade mnou a usmívají se na mě.Někdy jsem si s nimi povídala.Teta jednou přišla do mého pokoje,aby mi řekla že je oběd,když mě uviděla,jak sedím v tureckém sedu uprostřed svého pokoje a dívám se nahoru na stěnu.Vydávala jsem přitom divné zvuky,měli to být zřejmě slova.Tehdy vyběhla s křikem ven a zamkla se ve svém pokoji a vyšla z něj až příští den.

 

***

 

    Den příjezdu babičky se neodvolatelně blížil a na mě dopadla celá tíha toho všeho.Moji rodiče byli mrtví.Už nikdy je neuvidím,už mě nikdy neobejmou,nepolíbí,neutěší,už nikdy se na mě neusmějí,už nikdy nebudu spát v jejich posteli,když se budu bát stínů ve svém pokoji.Jsou pryč.Neodvratně a nezměnitelně.Tehdy mě to všechno přemohlo.

    Vyběhla jsem ven ani jsem neráčila za sebou zavřít dveře.Běžela jsem lesem ani na chvíli se nezastavila.Stromy mi splývali v jedno přesto jsem nějakým zázrakem dokázala do žádného z nich narazit.Běžela jsem dál a dál,byla jsem už téměř na konci svých sil.Zakopla jsem o pařez a svalila se na zem.Jehličí mi nepříjemně bodalo do dlaní.Zůstala jsem na místě jenom do doby,kdy jsem spolkla slané slzy a hned jsem vyskočila a běžela dál.Terén se postupně začal zvyšovat a běh se stal náročnější.Věděla jsem kam běžet.Doběhla jsem až k menšímu útesu.Pod ním bylo menší jezero.Chodívali jsme tam s tátou se koupat a někdy i rybařit.

    Přišla jsem až k okraji útesu a zadívala se dolů.Nebylo to zase tak vysoko,ale jezero bylo v těhlech místech hluboký a já se nestačila ještě naučit plavat.Pokud teď skočím,už mě nic nezachrání.Udělala jsem ještě jeden krůček.Chtěla jsem skočit,toužila jsem skočit.Chtěla jsem být opět se svými rodiči.Maminka to taky udělala,tak proč né já?ptala jsem se sama sebe.Zadívala jsem se ještě naposledy na slunce.Bylo hřejivé a krásné,jako vždycky.Po víc jak měsíci mi vyšla z úst smysluplná slova.

    ,,Miluji vás a chci jít za vámi,ať je to kdekoliv,“ řekla jsem do prostoru před sebou.Zhluboka jsem se nadechla,zavřela oči a chystala se skočit.Když v tom se stalo něco zvláštního.

    Moji mysl zaplavila vlna tepla.Byl to nádherný pocit.Takový vřelý.Připadalo mi,že je protkaný láskou.Takový pocit jsem už neměla tak dlouho.Připadalo mi to jako roky kdy zemřeli mí rodiče,roky kdy jsem naposledy pocítila podobný pocit.Přesto se mu nic nevyrovnalo,nikdy v životě jsem nic tak silného necítila.Bylo mi tak krásně,že jsem se tomu pocitu odevzdala.Nebránila jsem se mu.Pocítila jsem jako by mi něžná stříbrná ruka přejela přes mysl.Před očima se mi zatmělo.Moje oči si pomalu zvykali na ostré světlo kolem mě.Všude kolem mě bylo to zářivé světlo.Vonělo to tu čerstvými květinami.Ve vzduchu jsem opět vycítila lásku.Tohle musel být ráj.Nevzpomínala jsem si,že bych skočila,ale nevadilo mi to.Nemusela jsem na to vzpomínat.Smrt byla tak rychlá,vůbec nebolela.Přesto kolem mě nikdo nebyl,což mě mírně vyděsilo.Uslyšela jsem příjemnou hudbu někde za sebou.Jakmile jsem se otočila hudba zmizela.

    Přede mnou se začala vytvářet jakási silueta.Nejdřív to bylo matné a nerozeznatelné,jako stín.Ale čím víc se ke mně přibližoval,tím víc byli rozeznatelné jeho rysy.Nakonec přede mnou stanul anděl.Byl vysoký,hubený,ale přesto svalnatý.Měl černé kudrnaté,trochu delší,vlasy,ale to co na mě na něm nejvíce uchvátilo byli jeho oči.Byli zlaté,jako karamel,jako topaz.Ztrácela jsem se v nich.Nebe bylo opravdu pěkné.

    Anděl se na mě díval obezřetným pohledem,možná trochu rozzuřeným a hlavně vyčítavým.Všimla jsem si,že ode mě stojí co nejdál,jak jen to zdvořilost vyhovovala.Jako by se bál.Nerozuměla jsem tomu.

     ,,Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

    ,,Na jméně nezáleží,“ odpověděl sametovým hlasem.Při tom zvuku se semnou zatočil svět.

    ,,Jsem mrtvá,“ konstatovala jsem spíš sama pro sebe.

    ,,Ne,nejsi mrtvá,“ vyvracel mi a zase měl v obličeji vyčítavost.

    ,,Tak kde to jsem?“

    ,,Na tom,taky nezáleží,“ odpověděl mi vyhýbavě a já se zamračila.

    ,,Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?Chtít skočit do toho rybníka?“ obviňoval mě naštvaně.Mračil se na mě a vypadal při tom tak nádherně.

    ,,Rodiče mi zemřeli,nemám už nikoho!“ obhajovala jsem se.Do očí mi zase vyhrkli slzy.Anděl se na mě soucitně podíval a mě zaplavila další vlna tepla a lásky.

    ,,Neskákej,prosím,“ řekl zoufale,prosebně.Nechápala jsem ho,proč mu na tom záleží?

    ,,Proč?“ zeptala jsem se s hlavou skloněnou. ,,Proč dál žít,když není pro koho?“ Zamračil se.

    ,,Žij pro mě,“ odpověděl.Vzhlédla jsem a střetla jsem se s jeho zlatýma očima.V jeho očích byla všechna ta láska,kterou jsem cítila kolem sebe.Opět jsem se v jeho očích ztratila.Udělal pár kroků ke mně,ale zastavil se pořád dostatečně daleko.Povzdechl si.

   ,,Slib mi,že už nic podobného neuděláš,“ zeptal se mě.Jak jsem se pořád dívala do těch zlatých očí,slíbila bych mu všechno na světě.Klidně i svoji duši,kdyby ji po mě chtěl.Přikývla jsem a on se na mě poprvé za celou dobu usmál.Zase se se mnou zatočil svět.

   ,,Uvidím tě ještě někdy?“ zeptala jsem se dychtivě.Na chvíli se zadíval někam do dály,jako by zvažoval možnosti.

    ,,Nemyslím,že by to bylo správné.“ Zahleděla jsem se na zem,zklamaná,odmrštěná.Opět.V mojí mysli se opět začal tvořit obrázek útesu.Zlostně zavrčel,překvapeně jsem se na něj podívala.

    ,,Něco si slíbila,“ obvinil mě zlomeným hlasem.

    ,,Nemám nic pro co bych žila,“ řekla jsem tvrdohlavě.Poraženě si povzdechl.

   ,,Dobrá.Uvidíš mě každou noc na své narozeniny.Až budeš připravená,položím ti jednu otázku a ty rozhodneš co bude dál,“ řekl.

    ,,Jenom na své narozeniny?“ zeptala jsem se sklesle.Zářivě se na mě usmál.

    ,,Musíš jít,“ řekl.Všechno kolem mě opět zčernalo.

    Procitla jsem přesně tam kde jsem vědomí ztratila.Přede mnou propast do hlubin s jednou nohou nakrčenou.Připravená skočit.Měla jsem skočit?Co když se mi to jenom zdálo?Co když to byl výplod mé fantazie?Nevěděla jsem,ale toužila jsem ho znovu vidět.Musela jsem ho znovu vidět.Odstoupila jsem od okraje.Cítila jsem slzy jak mi stékají po tváři.Stihla jsem ještě dojít od skály,na louku,když jsem se zhroutila.Spadla jsem do trávy,plná opět té staré bolesti.Věděla jsem,že jsem se právě odsoudila v život s bolestí,ale věřila jsem,že on za to stojí.Plakala jsem,dlouho jsem plakala,jak se ve mně uvolnila všechna ta bezmoc s předešlých dnů.Byla jsem tak vyčerpaná,že jsem usnula.

    Probudila jsem se až druhý den ve své posteli.Nechápala jsem jak jsem se tam dostala.Nevzpomínala jsem si,že bych se probudila a došla až domů.Zaslechla jsem prásknutí dveří.

   ,,Tak kde je!“ křičela nějaká paní.Uslyšela jsem hlas tety,ale nerozuměla jsem jí.Vzápětí se otevřeli zprudka dveře.Vešla do nich postarší dáma v klobouku.Byla to moje babička,poznala jsem ji i když jsem viděla jen párkrát.Vyděšeně ke mně přiskočila.

   ,,Bože dítě!Co to s tebou udělali!“ naříkala a hladila mě po obličeji.Já se na ni jen mrtvolně dívala.

   ,,My s ní nic nedělali.Její chyba že nejí,“ slyšela jsem vzteklý hlas tety.

   ,,Jste příšerně nezodpovědná ženská!Podívejte se jak vypadá!“ otočila se na ni babička a řvala na tetu.

   ,,Vypadněte z mého domu!“ zařvala znovu.Teta na ni hodila vzteklý pohled a zasyčela.

   ,,Už bylo na čase aby se o toho bastarda postaral někdo jiný než já!“

    ,,Ven!“ řvala čím dál tím víc babička.Pak se teta otočila a rázně odkráčela.Babička se na mě otočila a hřejivě usmála.Objala mě a do ucha mi zašeptala.

   ,,Neboj holubičko,teď už bude všechno dobrý.“ A já ji uvěřila.