New world

2. Kapitola Sedmnáctiny

    První dva roky to se mnou bylo těžký.Jen s obtížemi jsem se vrátila do stereotypu.Babička se opravdu snažila.Nikdy na mě nekřičela,nikdy se na mě nezlobila.Pořád se usmívala,i když jsem měla často pocit,že je ten úsměv strojený.Strašně mi připomínala maminku.Měla její podobu,její úsměv.To mi samozřejmě moc nepomáhalo.Babička se rozhodla,že se přestěhuje do mého domu,nechtěla mě tahat někam bůh ví kam.Našla si menší práci.Nebylo za ni moc penz,ale stačilo to na to,abychom se uživili.Hned druhý den se mnou zašla babička k psycholožce.Podívala se na mě a něco mi povídala.Většinou jsem ji moc nevnímala.Když určovala diagnosu oháněla se takovými slovy,že jsem ji vůbec nerozuměla.Jediný co jsem pochopila bylo to,že jsem na tom špatně,ale kvůli tomu jsem nemusela k psycholožce.Moc dobře jsem to věděla.Do školy jsem začala chodit až o tři roky později.Do té doby mě učila babička doma.Nešlo to moc hladce,ale nic jiného nezbývalo.

    Scéna s útesem se už nikdy neopakovala.Ani jiný pokusy ukončit život se neuskutečnily.Měla jsem chuť skončit život,to ano,ale jakmile se mi objevila před očima jeho tvář,nedokázala jsem to.Nemohla bych ho zklamat.Smysl mého života se stali mé narozeniny.Jenom o nich jsem se tak trochu vzpamatovala ze svého apatického stavu.Nevěděla jsem jak se mi ukáže.Jestli přijde za mnou do pokoje.Objeví se jako záře,při které se objevovali andělé,jak jsem si tehdy myslela nebo nějakým jiným způsobem.Proto jsem se snažila neusnout.Přesto jsem to nedokázala,krátce před půlnocí jsem usnula.A pak se objevil.Vstoupil do mého snu jako jemný stříbrný proužek.Moje mysl byla k němu nemilosrdná.Vypadal mnohem lépe než jsem si ho pamatovala.Když za mnou přicházel usmíval se.Sedli jsme si na lavičku,která se tam z ničeho nic objevila a povídali jsme si.Jak se mám,co dělám.Nikdy jsme nemluvili o něm.Vždycky,když jsem se zeptala na něco z jeho života,šikovně se z toho vykroutil.Strávili jsme spolu jenom pár minut,ale když jsem se probudila bylo už pozdní odpoledne.Od té doby jsem se vždycky těšila na své narozeniny.

    Takhle to probíhalo celé roky.Druhý rok to bylo stejný.Usnula jsem a on se tam objevil.Vždycky,když jsem ho viděla moje srdce skákalo radostí.Stal se mým smyslem pro život.Vzduch,který dýchám.Jenom s ním jsem byla celá.O druhých mých narozeninách byl náš rozhovor už vážnější.Přesvědčoval mě abych konečně začala žít,že ho bolí,když mě vidí smutnou.Třetí rok následoval podobný rozhovor.Když jsem se ráno vzbudila,usmívala jsem se,což jsem nedělala od doby co zemřeli rodiče.O mých jedenácti narozeninách jsem opravdu začala žít.Začala jsem chodit do školy,dokázala jsem už babičce trochu pomáhat.Pravidelně jsem jedla a i psycholožka si pochvalovala,že se to semnou lepší.Sice nechápala proč ta náhlá změna,ale nestěžovala si.

    Takhle to pokračovalo až do mých sedmnáctých narozenin.

 

***

 

    Budík na stolku se otravně rozezvonil.Jediným mávnutím jsem ho shodila ze stolku a dál nerušeně klimbala.Po deseti minutách se otevřeli dveře mého pokojíku.Hned na to ze mě někdo stáhl deku.Zabručela jsem a snažila si ji přitáhnout zpátky.Babiččin káravý hlas mi pronikl do vědomí jako nůž.

    ,,Ihned stávej Inés,musíš do školy,“ řekla.Zasténala jsem.

    ,,Nikam nechci.“

    ,,Ať si do deseti minut dole,“ řekla nekompromisně babička.Potom se dveře s tichým zaklapnutím,zavřeli.Povzdechla jsem si a vyhrabala se z postele.Doklopýtala jsem se do koupelny a opláchla si studený obličej,abych se aspoň trochu probrala.Pohled do zrcadla mě přesvědčil,že moje vlasy jsou naprosto nemožný.Rozčesala jsem si je a zapnula žehličku.Vlasy se mi u konečkách kudrnatily a na to jsem dneska neměla náladu.Žehličkou jsem je vyrovnala,takže vlasy teď vypadali jako rovné prkna.Oči jsem si zvýraznila černou tužku,což dobře ladilo k mým černým vlasům a zároveň to působilo exoticky s kontrastem s mýma zelenýma očima.Oblékla jsem si zelenou mini sukni a hodila na sebe tmavě zelené tílko.Vzala jsem si tašku a namířila si to dolů do kuchyně.U dveří mi oči přelítli přes  kalendář.Teprve,když jsem byla na chodbě mi to došlo.Vrátila jsem se ke kalendáři,jestli se mi to jenom zdá.

    ,,Co je dneska za den?“ křikla jsem na babičku.

    ,,Pátek,“ odpověděla stejně hlasitě. ,Pátek,je pátek!Pátek 19.března´,opakovala jsem si pořád dokola,jako by to byla modlitba.Zavýskla jsem a seběhla do kuchyně.

    ,,Já mám dneska narozeniny!“ zavýskla jsem znovu a vrhla jsem se babičce kolem krku.Zasmála se.

    ,,Ano to máš.Dnes ti už bude sedmnáct.Ach jak to utíká,“ odpověděla s povzdechem.Zašklebila jsem se na ni a sedla si ke snídani.Ten den mi přišel hned snesitelnější.Nechápala jsem,jak jsem na to mohla zapomenout.Na své narozeniny,ale hlavně na něho!Jak se to jenom mohlo stát?Už,aby byl večer.Půjdu brzo spát,abych ho viděla co nejdřív.Strašně jsem se na něj těšila.Celý rok jsem na něj myslela a dneska ho konečně uvidím.Nevěděla jsem jak do večera přežiju,ale nějak to zvládnu.Budu muset.Co mi asi řekne?Za poslední rok jsem se hodně změnila.Nechala jsem si narůst dlouhý vlasy,postava se mi vypracovala.Byla jsem hubená,středně vysoká,zvětšili se mi jisté partie,troufala jsem si říct,že jsem hezká.Kluci ze školy po mě letěli,ne že by se mi líbili,byli to zajíčkové.Prostě puberťáci.Někdy mi připadali jako pětiletí kluci.Budu se,ale líbit jemu?Není jako ostatní,cítila jsem to.Proto jsem doufala,že ano.Nechápala jsem proč mi na tom tolik záleží,ale věděla jsem,že se mu prostě musím líbit.Za každou cenu.

 

***

 

    Když jsem půlhodiny poté,seděla v autobuse a civěla na ubíhající krajinu,měla jsem pořád ještě dobrou náladu.Když jsem měla narozeniny měla jsem vždycky dobrou náladu.Do školy jsem dorazila za deset minut.Byla to veliká budova,která měla spoustu budov.První budova,na levé straně,sloužila pro nižší ročník.Většinou prvňáci.Naopak budova napravo sloužila maturantům,jelikož byla nejmenší.Prostředek byl určený pro druháky a třeťáky.Já měla namířeno právě tam.Ještě než jsem se,ale vydala do třídy,jsem si sedla na lavičku poblíž autobusové zastávky a čekala.

    Za necelý dvě minuty přede mnou zastavilo stříbrná toyota a následně z auta vyskočila zrzavá holka.Zamávala svému otci a přiskočila ke mně.

    ,,Ahoj Inés!“ zavolala na mě.Zvedla jsem se,usmála se na ni,když ke mně doběhla.

    ,,Čau Carol,“ pozdravila jsem ji.Přimhouřenýma očima si mě měřila.

    ,,Hm,máš dobrou náladu,“ konstatovala ,,to znamená jediné!Máš narozeniny!“ křikla a vrhla se mi kolem krku.Carol byla vždycky impulzivní a citlivá osoba,proto jsem ji měla tak ráda.Obdivovala jsem její elán a schopnost říct co cítí.Byla to moje jediná přítelkyně na škole.Přesto bych ji nevyměnila ani za deset jiných holek.

    Oplatila jsem ji objetí a když mě pustila,zaškaredila jsem se na ni.

    ,,Copak jindy nemám dobrou náladu?! “ řekla jsem a předstírala uražení.Vytáhla jedno obočí a culila se.

    ,,Samozřejmě,že máš.Jenom je to jiné.Teď jsi doopravdy veselá a šťastná,ale jindy je to takové normální.Buď to se na všechny mračíš a nebo se prostě tváříš normálně.Ale nikdy se neusmíváš,tak zářivě,jako když máš narozeniny,“ shrnula to trochu zmateně,ale já ji přesto pochopila.

    ,,Nechápu sice co se ti na narozeninách líbí.Jsi pořád o rok starší a starší.Nesnáším stárnutí,kéž by mi bylo pořád dvanáct,“ řekla s povzdechem.Zazubila jsem se na ni,kdyby věděla jaký anděl mě dneska v noci navštíví,rychle by změnila názor.O svých snech jsem nikomu neřekla,ani své nejlepší kámoše.Pochybovala jsem,že by to pochopila,ještě by mi doporučila cvokaře.Jinak jsme ale mezi sebou neměli tajemství.

    ,,Na!“ řekla už trochu veseleji a podala mi malou čtverhrannou krabičku.

    ,,Hodně štěstí,zdraví a lásky k narozeninám!“ řekla a při slově ,,láska“ na mě mrkla.Usmála jsem se a otočila se na balíček.Milovala jsem dárky,jen jsem doufala,že mi nekoupila nic drahého.Moje dárky k jejím narozeninám byly vždycky tak chudé,jelikož jsem si na dražší nemohla dovolit,ale ona na to nikdy nedbala.

    Roztrhla jsem balící papír a otevřela krabičku.Na modrém sametu ležel stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru ,,I“ .

    ,,Carol,“ řekla jsem káravě. ,,Řekla jsem žádné drahé dárky.“ Zavrtěla nesouhlasně hlavou.

    ,,Pujč,zapnu ti ho,“ řekla a už měla v ruce krabičku.Vytáhla přívěšek a pověsila mi ho na krk.

    ,,Děkuji,“ řekla jsem dojatě a znovu ji objala.Potom jsme se rychle vydali do třídy,abychom nepřišli pozdě.

 

***

 

    Škola mi utekla překvapivě rychle.Celý den jsem svítila jako sluníčko.Sice jsem byla většinou mimo,ale učitelům to nevadilo.Dívala jsem se jak učitelé obchází po třídě,ale ve skutečnosti jsem byla duchem nepřítomná.Myslela jsem na blížící se večer.Představila jsem si jeho andělské oči,černé vlasy,jeho ústa…vzdychla jsem.Ani jsem si neuvědomila,že mám skelný zrak a prapodivně zkroucené rty,jako by v blaženém úsměvu.Carol si toho všimla a když se učitel nedíval,dloubla do mě a zahihňala se.Já sebou trhla,jak mě vyrušila z mého snění.

    ,,Co se děje?“ zeptala jsem se.

    ,,Tak kdo to je?“ řekla zvědavě.Nechápala jsem kam míří.

    ,,Kdo,kdo je?“ opáčila jsem zmateně.Skepticky se na mě podívala.

    ,,No přece do koho si se nám zakoukala?!“ řekla pobaveně.Já a zakoukat se?To jsem si myslela,že mě dobře zná.Většina holek na střední už měla aspoň jednoho kluka,ani Carol nebyla pozadu.Jediná já jsem jak si otálela.

    ,,Do nikoho.Vždyť mě znáš,“ řekla jsem.Povzdechla si.

    ,,Nejsem přece slepá,“ zamumlala si a já měla pocit že si to říkala spíš pro sebe.Zbytek dne jsem přemýšlela nad jejími slovy.Bylo opravdu možné,že bych se do svého anděla zamilovala?Ale jak je o možné?Vždyť je to jen sen,výplod mé fantazie,i když bych si strašně přála aby to tak nebylo.Aby to byl člověk z masa a kostí.Nakonec jsem usoudila,že se tomu nebudu věnovat,ne teď.

    Carol semnou jela po škole domů.Už dávno přestala předstírat,že potřebuje pomoct s domácím úkolem.Vždycky jsem ji prokoukla.Otevřela jsem domovní dveře a naskytl se mi pohled na plakát,kde bylo napsané blahopřání k narozeninám.Všude byli lampiónky a barevné stuhy s balónky.Uprostřed toho všeho stála babička,usmívala se a řvala:

    ,,Hodně štěstí,zdraví k narozeninám!!!“ Usmála jsem se a šla ji políbit.Na narozeninovou oslavu nejezdil žádný z příbuzných,jelikož jsme už téměř nikoho neměli.Trávila jsem narozeniny jen s babičkou a Carol,ale nevadilo mi to.

    Oslava proběhla ve veselé náladě.Potom co jsem rozbalila těch pár dárků,jsme se většinou dívali na filmy.Navečer jsem vyprovodila Carol domů a když jsem se vrátila,políbila jsem babičku na tvář a rozloučila se s ní.

    ,,Dobrou noc.“

    ,,To už jdeš spát?Vždyť je teprve devět hodin!“ řekla zmateně.Usmála jsem se.

   ,,Jsem unavená.Dobrou!“ zopakovala jsem a vyběhla do koupelny.Osprchovala jsem se a oblékla si svoje nejhezčí pyžamo.Potom jsem celá nedočkavá zalezla do postele.
    Nemohla jsem usnout.Vždycky,když něco chcete,něco si přejete téměř vždy se stane,že vám to proklouzne mezi prsty.V duchu jsem si nadávala,že se připravuji o drahocenný čas,ale čím víc jsem se snažila usnout tím víc jsem byla bdělejší.Zírala jsem na strop a přemýšlela proč nemůžu usnout.Došla jsem k názoru,že jsem příliš napjatá,na to abych upadla do spánku.Uvolnila jsem tedy ztuhlé svaly,uvelebila jsem se pohodlně v posteli a zavřela oči.Po chvíli jsem dokonce začala počítat ovečky.

    Jedna ovečka…

    Dvě ovečky…

    Tři ovečky…

    Čtyři ovečky…Stále jsem,ale nemohla usnout.Počítání mě nikdy neuklidnilo.Zkusila jsem tedy uvolňovací kůru,znovu.Zavřela jsem oči a představila si ho.Jeho černé ve vzduchu vlající vlasy,jeho zlaté oči,jeho rty,zkroucené do mírného úsměvu.Jeho sametový hlas.Aniž bych to postřehla,moje vědomí se začalo vzdalovat.

    Kolem mě se opět rozprostřelo známé světlo.Bylo oslepující.Bylo děsivé,ale zároveň známé.Zavřela jsem oči a blaženě si povzdechla.Nechala jsem všechny pocity,které jsem cítila,aby mnou procházeli.Lásku jsem cítila až do morku kostí.Rozlévala se po celém mém těle a zanechávala mě příjemně šťastnou.Vlévala do mě novou energii,chuť do života.Kdyby nebylo těchto okamžiků,už dávno by můj život ztratil smysl.

    Neslyšela jsem ho,jak přichází.Nikdy jsem ho neslyšela,ale přesto jsem jeho přítomnost vycítila.Otočila jsem se a tam ho uviděla.Moje mysl k němu byla nemilosrdná.Ve skutečnosti vypadal mnohem lépe.Věděla jsem,že někdo tak krásný nemůže být skutečný,musel to být anděl.Mrzelo mě to.Rozesmutnělo mě,že je jenom výplodem mé fantazie.Jak jsem toužila,aby byl skutečný.

    Šel ke mně pomalu.V očích měl jako obvykle obezřetný pohled,ale přesto se usmíval.Jakmile však přišel blíž,úsměv zmizel.Ztuhl v půlce pohybu.Zastavil se ode mě na tři metry.Cítila jsem jak jeho oči kloužou přes celé moje tělo.Jeho pohled byl spalující.Cítila jsem se jako by se mi jeho pohled zařezával až do kostí.Jako kdyby se nedíval jenom na povrch,ale jako by zkoumal i to co je pod povrchem.To co mám v srdci.

   ,,Přišlo to dřív než jsem čekal,“ zamumlal si pro sebe a já nevěděla jestli jsem to měla slyšet nebo ne.Přišel ke mně blíž a usmál se.Něžně a s láskou.Vrátila jsem mu úsměv.

   ,,Ahoj,“ vydechla jsem.Konečně byl se mnou.Konečně jsem ho měla na dosah.

   ,,Ahoj.“ Cítila jsem jak si mě pořád prohlíží.

   ,,Změnila ses,“ řekl.Nevěděla jsem jestli je to dobře nebo ne. ,,Hm,“ zabrblala jsem a zkoumavě jsem se mu podívala do očí.Chtěla jsem zjistit jestli se mu líbí to co vidí.Ale jeho oči mi nic neprozradili.Zavedl mě na lavičku na které jsme sedávali a hned se mě začal vyptávat.

   ,,Jak ses měla?“

   ,,Skvěle.Babička mě nutí,abych začalo trochu žít a vyrazila si s nějakým klukem,“ řekla jsem.Zamračil se.

   ,,Hm,a co ve škole?“ Povzdechla jsem si.

   ,,Dobrý.A jak si se měl ty?“ zeptala jsem se.Neodpověděl jenom si mě zvláštně měřil a mojí otázce se samozřejmě vyhnul.

   ,,Takže tě už začínají zajímat kluci?“ zeptal se obezřetně a trochu se odtáhl.Pokrčila jsem nevzrušeně rameny.

   ,,Jsou to paka.Všichni do jednoho.Chovají se jako malý děti.“ Pousmál se,moje odpověď ho na jednu stranu potěšila.Pak nastalo ticho.Cítila jsem jak si mě pořád zkoumavě měří.Nevydržela jsem to a odvrátila svoji červenající hlavu.

   ,,Na co myslíš?“ zeptala jsem se ho s očima přišpendlenými k zemi.

   ,,Na to co je správné a co ne,“ odpověděl mi.Nechápala jsem ho.

   ,,Nechápu.“ Cítila jsem jak mě něco lehkého a studeného vzalo za bradu.Dívala jsem se do jeho zlatých očí a byla mírně překvapená.Nikdy před tím se mě nedotkl.Vpíjel se do mých očích až jsem se v nich ztratila.Všechno kolem mě zmizelo.Zůstal jenom on,nic víc mě nezajímalo.

   ,,Co se děje?“ zeptala jsem se přiškrceně.Bála jsem se jeho odpovědi.Povzdechl si.

   ,,Nečekal jsem to.Vyrostla si.“ Roztřeseně jsem se zasmála.

   ,,Je mi sedmnáct,“ řekla jsem a on se pousmál.

   ,,Já tě vidím pořád jako osmiletou,“ přiznal se.Znovu si povzdechl.

   ,,Nemůžu tě už dál takhle vytrhovat z normálního života.Už mě neuvidíš,nikdy.Bude to tak lepší,“ řekl a odvrátil ode mě pohled.Mě se rozbušilo srdce šílenou rychlostí.Chce mě opustit,už ho neuvidím!Ne,to bych nesnesla.On je moje všechno,můj život.Zatočila se mi mírně hlava,abych nespadl,chytila jsem se ho za ruku.

   ,,Neopouštěj mě.Prosím,“ vydechla jsem zlomeně.Po tváři mi stékali slzy.Nadzvedl můj obličej a setřel je.Díval se na mě tak zmučeně,jako by to i jeho bolelo.

   ,,Zasloužíš si někoho s kým budeš mít normální život.Není správné upínat se na sen,představu,“ nesouhlasil.

   ,,Na tom mi nezáleží.Nechci nikoho jiného než tebe,“ stála jsem si tvrdohlavě na svém.Smutně se pousmál.

   ,,Dobrá tedy.Nastal čas,položím ti jednu otázku a ty odpovíš.Rozmysli si to,ale dobře.Nemusí být už cesty zpátky,“ řekl poraženě.Přikývla jsem,jen ať se ptá.

   ,,Chceš mě ještě někdy vidět?“ zeptal se smrtelně vážně.Vykulila jsem na něj oči.Tohle byla opravdu hloupá otázka.Nemusela jsem nad ní ani chvíli přemýšlet.

   ,,Samozřejmě,že ano.Žiju jenom pro tenhle den,“ řekla jsem vážně.Usmál se.

   ,,V tom případě se uvidíme,kdykoliv budeš chtít,“ řekl už veseleji.

   ,,Opravdu?“ zeptala jsem se pochybovačně.On přikývl.Pocit euforie mě ihned odzbrojil.Zářivě jsem se na něj usmála.

   ,,Třeba hned zítra?“zeptala jsem se nedočkavě.Zvonivě se zasmál,hlasitě až se to rozléhalo všude kolem nás.

   ,,Třeba zítra,“ řekl a políbil mě do vlasů.Usmála jsem se a položila si hlavu o jeho rameno.Teď jsem byla šťastná,opravdu šťastná.