New world

3. Kapitola Jim

 Seděla jsem v lavici a nudila se.Byla přestávka a přede mnou díky bohu,poslední hodina školy.Carol onemocněla,takže jsem seděla sama a kousala se nudou.Hlavu jsem měla opřenou o ruku k tomu jsem byla rozvalená téměř přes celou lavici.Počítala jsem sekundy.Už abych byla doma!

   Židle vedle mě se téměř neslyšně prohnula.Tiché zavrzání mě upozornilo,že už nejsem sama.Napřímila jsem se a podívala se kdo si ke mně přisedl.Byl to kluk.Měl blonďaté krátké vlasy,lehký úsměv na rtech,modré oči.Obličej měl kulatý,podle rysů se dalo poznat,že už dávno vyrostl s malého klučiny,který si hrál na pískovišti.Byl to téměř dospělí muž.Protočila jsme oči a otočila se na tabuli.Chtěla jsem mu tím naznačit,že mě vůbec nezajímá.On to vzal,ale opačně.Místo toho,aby se zvednul a odešel,si ještě více přisunul židli.Evidentně to bral jako výzvu.

   ,,Dej mi pokoj Jime.Nemám na tebe náladu,“ ozvala jsem se příkře.Jim byl typický sukničkář.Díky svému obličeji byl velmi oblíbený.Holky na něj letěli,protože byl hezký.On si to uvědomoval a využíval toho.Byl na rande snad už s každou holkou na škole, kromě mě.Dokonce i Carol mu naletěla,přesto že jsem ji varovala.Nakonec to,ale nebylo tak horký,jak jsem se bála.Dva dny po jejich prvním rande ji dal jasně najevo,že o ni už nemá zájem.Carol si poplakala na mým rameni a pak bylo zase všechno tak jak mělo být.Byla jsem snad jediná holka u které nepochodil.Divila jsem se všem holkám,jak můžou být tak blbí.Moc dobře vědí,jaký je a co udělal ostatním holkám,tak proč mu stejně naletěli?Nechápala jsem to,ale nějak extra to neřešila.Já nebyla jako ostatní pipiny od nás ze školy.Pokaždé když mě Jim někam pozval,řekla jsem mu ne.Nehodlala jsem se stát jeho další trofejí.Jim si uvědomoval,že mu to kazí reputaci,a tak se poslední dobou snažil čím dál víc.Byl jako můj ocásek,všude kde jsem byla já,byl za chvíli i on.Bylo to otravný,

    ,,No tak Inés,nebuď na mě jako na cizího,“ řekl a jeho ruka se nějakým podlým zázrakem dostala na moje koleno.Zuřivě jsem se na něj podívala a odstrčila jeho ruku.

   ,,Dej mi svátek Jime!“ zavrčela jsem a odsunula si od něj židli co nejvíc to šlo.

   ,,Ale no tak!Co by ti udělalo jedno rande?!“

   ,,Prostě ne!U mě nepochodíš,tak si dej oraz!“ řekla jsem a nijak se s ním nepárala.Naštěstí zazvonilo a do třídy vtrhla udýchaná učitelka.Po zbytek hodiny neměl šanci si se mnou promluvit a jakmile zazvonilo,vystřelila jsem ze třídy jako blesk.Rychlou chůzí jsem došla na zastávku a tam si kecla na zadek.Jima jsem za sebou neviděla,díky bohu.Po deseti minutách přijel autobus a za chvíli jsem už byla doma.

   ,,Ahoj babi!“ zavolala jsem na celý barák.

   ,,Ahoj holčičko!“ zakřičela nazpátek.Její hlas byl trochu tlumený.Vycházel z kuchyně.Vešla jsem do ní a viděla babičku pod dřezem,čouhali ji jenom nohy.

   ,,Co tam děláš?“ zeptala jsem se.

   ,,Snažím se spravit trubku co asi,“ odpověděla uštěpačně.

   ,,Proč nezavoláš opraváře?“

   ,,Protože na něj nemáme.“ Na to jsem už nic neřekla.Snažila jsem se co nejvíc pomoct,ale stejně se nám nepodařilo to opravit.Do postele jsem tedy šla celá mokrá a s mizernou náladou.Byla jsem vyčerpaná,sotva jsem si lehla už jsem spala.

   Kolem mě se rozprostřela mlha,tak důvěrně známá.Skoro jsem zapomněla na to,že teď ho budu vídat častěji.Už jenom ten fakt mi zvedl náladu.Vycítila jsem,že je za mnou.Otočila jsem se a usmála se do jeho andělského obličeje.Vrátil mi úsměv.

   ,,Ahoj,“ vydechl,jako kdyby se mě nemohl dočkat.Usmála jsem se ještě víc a pozdrav mu vrátila.Sedli jsme si na lavičku a já mu položila hlavu na rameno.Zavřela jsem oči a nechala se uklidňovat tou známou vůní,která vycházela z jeho těla.

   ,,Něco tě trápí,“ konstatoval.Nikdy jsem si nezvykla na to,že mě má tak přečtenou.Téměř vždycky vycítil,když se mi něco stalo nebo když jsem měla špatnou náladu.

   ,,Nic to není.Nestojí to za řeč,“ řekla jsem.

   ,,Jen mi to pověz,uleví se ti.“ Povzdechla jsem si a odtáhla se od něj.Nechtěla jsem s ním o tom mluvit,ale on mi nedával na vybranou.

   ,,Jde o jednoho kluka,“ začala jsem neochotně. ,,Otravuje mě a já se ho nemůžu zbavit.To je všechno.“ Chtěla jsem se o něj zase opřít,ale výraz v jeho tváři mi to nedovolil.Tvářil se téměř zuřivě,nikdy jsem ho takhle neviděla.

   ,,Co se děje?“ zeptala jsem se vyděšeně.Jeho výraz přešel do prázdné masky.Schoval přede mnou všechny své pocity.

   ,,Vůbec nic.Jenom,“ zaváhal, ,,Jenom mi prosím řekni,kdybys,“ nedořekl to,zakroutil bezmocně hlavou.

   ,,Kdyby co?“

   ,,Nic,zapomeň na to.“

   ,,Ne!“ zamračila jsem se. ,,Dopověz to.“

   ,,Musíš jít,“ řekl. ,,Vždyť jsem teprve přišla!“ zasténala jsem.Usmál se.

   ,,Tady utíká čas pomaleji než venku.Za chvíli ti začne zvonit budík.“

   ,,Nechce se mi pryč,“ řekla jsem a sklopila hlavu.Vzal mě za bradu a donutil mě podívat se mu do očí.

   ,,Kdyby sis to rozmyslela,“ nedořekl to,ale přesto jsem pochopila co tím myslí.Položila jsem svoji ruku na jeho.

   ,,Ne,takhle to chci.“ Mínil ještě něco říct,ale nakonec zakroutil hlavou.

   ,,Promluvíme si o tom zítra.Ať ti den rychle uteče,“ stačil mi ještě říct,dřív než se mi všechno před očima rozmazalo.

 

***

 

    Když jsem se probudila byla jsem krásně vyspalá.Protáhla jsem se a s blaženým povzdechem jsem vstala.Vběhla jsem do koupelny a prozpěvovala si.Měla jsem dobrou náladu.Vzpomínala jsem na můj sen,pokud jsem to tak mohla nazvat.Nechápala jsem sice proč „můj anděl“ reagoval,tak jak reagoval,ale rozhodla jsem se,že se ho dnes večer zeptám.Už jenom ta představa,že ho uvidím už večer mě ještě více rozveselila.

   Do školy jsem přijela stále v dobré náladě a ani písemka ze zeměpisu mě nerozházela.Carol pořád chyběla,takže jsem měla lavice většinou pro sebe.Využila jsem to v tiché rozjímání.Myslela jsem na něj a připomněla jsem si,že se ho konečně musím zeptat na jméno.Věděla jsem,že bude uhýbat,ale tentokrát jsem mu nesměla dát šanci.

   Šla jsem na oběd,když mi na rameno dopadla těžká ruka.Otočila jsem se a dívala se do usměvavého obličeje Jima.Moje dobrá nálada byla ihned pryč.

   ,,Co zase chceš?!“ vyštěkla jsem na něj. ,,To jsme to nedala jasně najevo?!“ Zašklebil se na mě.

   „Naděje umírá poslední.“ Otočila jsem se na patě a mířila do jídelny.Jim mi to však nedovolil.Dřív než jsem se nadála,zatáhl mě do prázdné učebny a přirazil na zeď.Chtěla jsem ho odstrčit,když přitiskl své rty na mé.Vyvalila jsem oči.Snažila jsem se ho od sebe odstrčit,ale čím víc jsem se vzpírala tím víc se na mě namačkával.Začínalo se mi dělat špatně.Zvedal se mi žaludek a já byla šťastná,že jsem ještě neobědvala.Zase jsem se ho snažila odstrčit a když to nešlo,kousla jsem ho.Konečně zareagoval.Odskočil ode mě a šáhl si na svůj krvácející ret.Moje ruka vylítla dřív než jsem si cokoliv stačila rozmyslet a nechala červený otisk na Jimově tváři.Vykulil na mě oči.

   ,,Tohle už nikdy nedělej!“ zasyčela jsem a dřív než mohl cokoliv udělat,vyběhla jsem z učebny.Žaludek se mi pořád zvedal a já se rozhodla,že bude lepší,když na oběd nepůjdu.Šla jsem tedy na autobus.Mračila jsem se a pěnila.Měla jsem příšerný vztek.Kdyby mi teď dal někdo do ruky pistoli,neručila bych za sebe.Druhý den by byl v zřejmě v novinách titulek:

 

Sedmnáctiletá studentka zastřelila svého spolužáka,za nechutný polibek.

 

Už jenom když jsem si to představila se mi udělalo líp.Přesto,když jsem přišla domů,pořád jsem si zlostně mumlala.Ani jsem babičku nepozdravila,tak jak to dělám každý den.Místo toho jsem rovnou vešla do kuchyně.Zůstala jsem stát na prahu.Babička se opírala o linku,hlavu skloněnou,její hruď se pomalu zvedala.Viděla jsem,jak těžce dýchá.Zachvátil mě strach.

   ,,Babi!“ Trhla sebou,když mě slyšela.Namáhavě se usmála a zpříma postavila.

   ,,Ach zlatíčko,neslyšela jsem tě pozdravit,“ řekla trochu udýchaným hlasem.Najednou jsem měla pocit,že se strašně přemáhá.

   ,,Nezdravila jsem,“ zamumlala jsem ,,Jsi v pořádku?“

   ,,Samozřejmě,že ano,“ řekla a mávla rukou. ,,Jenom se mi zatočila hlava.“ Skepticky jsem se na ni podívala a chystala se něco říct.Babička mi,ale skočila do řeči dřív.

   ,,To je v pořádku Inés.Běž se převléknout,podíváme se znovu na tu trubku.“ Bez dalších námitek jsem se otočila a vyběhla do svého pokoje.Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. ,Možná to nic nebylo?Třeba se jí opravdu zamotala hlava!Proč ve všem vidíš vždycky to nejhorší?!Babička mi přece neumírá!Babičce nic není,´ říkala jsem si v duchu a snažila se o tom přesvědčit sama sebe.V hloubi duše jsem,ale tušila,že to zase tak růžové nebude.

 

***

 

    Do postele jsem šla rozlámaná,vyčerpaná.Ztežka jsem dopadla na postel a drahnou chvíli se jenom koukala na strop.Co je to s babičkou?Pokud byla opravdu nemocná,tak by mi to jistě neřekla.Bála by se,jak to vezmu.Taky by mi nechtěla dělat starosti,prostě by mi to neřekla a já bych se to nikdy nedozvěděla,kdybych dneska neměla štěstí.Jenomže co,když to opravdu nic není.Co když mi babička nic neřekla,protože se nic neděje a já jenom zbytečně zmatkuji.Usnula jsem s plnou hlavou problémů.

   Kolem mě se jako obvykle rozestoupilo oslnivé světlo.A já cítila jak už jenom při tom pohledu mi buší srdce nedočkavostí až ho uvidím.Tentokrát jsem se,ale objevila na nějaké louce.Kolem všude byli květiny,které zářily nepřirozenou barvou.Vzadu za mnou byl jiskřivý zelený les,který vypadal ochranitelsky i nebezpečně.
   ,,Ahoj,“ uslyšela jsem za sebou sametový hlas.Otočila jsem se za tím zvukem.Nepřekvapilo mě,že jsem jeho příchod nevycítila,tak jako vždycky.Měla jsem příliš mnoho myšlenek,abych se dokázala soustředit.On si toho taky všiml.Zářivý úsměv vyměnil za starostlivý a zamračený pohled.Přišel ke mně a vzal mě za ruce.Bylo to zvláštní,když se mě takhle dotýkal.Nebyl to stejný dotyk,jaký je všude kolem nás.Když mě vzal do ruky,neucítila jsem pevnou hmotu.Bylo to jako by jste vzali do ruky stříbrný plyn,který přece jenom nějakou neurčitou hmotu má,takže moje ruka jí neprojela,jako kdyby jste se snažili chytit ducha.Přesto to byl nádherný pocit,díky tomu jsem trochu uklidnila.

   ,,Co se děje?“ zeptal se starostlivě a díval se mi do obličeje,jako kdyby chtěl pravdu vyčíst v mém obličeji.Zavrtěla jsem hlavou.

   ,,Ne,nic.Opravdu,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv,asi jsem ho moc nepřesvědčila.Stáhl mě na zem a posadili jsme se na trávu.Dívala jsem se všude kolem sebe,jenom ne na něho.Nakonec si povzdychl a otočil si můj obličej k sobě.

   ,,Co se děje,“ řekl poraženým hlasem,ale já pořád mlčela. ,,Můžeš mi to říct.Uleví se ti.“ Vlastně měl pravdu,musela jsem to někomu říct,jinak bych se z toho zbláznila.Sklopila jsem hlavu a pozorovala svoje ruce pořád zapletené do těch jeho.

   „Mám strach o babičku,“ začala jsem.Trpělivě čekal a nepřerušoval.Zlomeně jsem si povzdechla.

   „Přišla jsem do školy a ona se opírala o linku a těžce oddechovala,jako by ji i ten samotný nádech způsoboval bolest,“ řekla jsem co nejrychleji.Pořád mlčel. „Mám strach,že mě opustí.“ Při těch to slovech konečně rozmrzl.Přitáhl si mě k sobě a objal mě,položila jsem hlavu na jeho rameno.Napadlo mě,že ještě nikdy si něco takového nedovolil.Ještě nikdy nebyl tak blízko.

   „To bude dobrý.Třeba babičce nic není,jenom chvilková nevolnost,“ začal mě potichu uklidňovat.

   „Ano,určitě ano,“ řekla jsem a opravdu mi už bylo lépe.On se ode mě,ale nečekaně odtáhl a zadíval se mi do očí.

   „Ještě něco tě trápí,“ řekl po delší odmlce.Zamračila jsem se.Co by mě mohlo ještě trápit.Ihned mi bleskla vzpomínka na Jima.Můj výraz tím ztvrdl,odtáhla jsem se od něj,na což se zamračil.

   ,,Co se stalo?“

   ,,Nic“

   „Nelži,proč mi nechceš říct pravdu?“ řekl nasupeně.Oba jsme se zlobně měřili.Nechtěla jsem o Jimovi mluvit,ale nedal mi na výběr.

   „Jde o toho kluka,jak jsem ti říkala.“ Jeho výraz ihned ztvrdl,oči zbystřili,trochu mě to vyděsilo.Přemýšlela jsem proč tak reaguje.

   „Dneska mě zatáhl do učebny a proti mé vůli mě políbil.“ Ozvalo se vrčení,měla jsem pocit,že z jeho hrudi,ale rozléhalo se to po celém prostoru,že jsem si tím nebyla jistá.

   ,,Cos udělala?“Pokrčila jsem rameny,aby to vypadalo že jsem nad věci.

   ,,Kousla jsem ho,dala mu facku a pak utekla.“ Hned jak jsem to vyslovila,polevil svůj ztuhlý výraz a posez.Usmál se na mě,jako by omluvně.

   „Budeme mluvit o něčem jiném,ano?“ pokrčil rameny.Ihned jsem si vzpomněla na svoje předsevzetí.

   „Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala jsem se.Jak jsem čekala,ihned nasadil obezřetný pohled.

   „To není důležité.Jména jsem zavádějící,nic neříkající.“ Zamračila jsem se.

   „Neuhýbej,chtěla bych znát tvoje jméno,“byla jsem neoblomná.Zavrtěl hlavou.

   „Bude lepší,když ho nebudeš znát.“

   „Proč?“ zeptala jsem se zklamaně.Pohladil mě po tváři a zatvářil se šibalsky.

   „Kdybych ti to řekl,nevěřila by si mi.“ Zase jsem se zamračila.

   „Musíš jí,.“řekl.Jak jenom jsem tuhle větu nesnášela.Dřív než jsem stačila cokoliv namítnout,uzavřela se nade mnou temnota a já se probudila ve svém pokoji vedle skákajícího budíku.