New world

4. Kapitola O rok později

 

    Další rok utekl jako voda.Byl to zaběhnutý stereotyp.Dopoledne jsem ve škole,odpoledne pomáhám babičce a večer trávím se svým spasitelem.Za celý rok jsem o něm nic nezjistila,což mě štvalo.Neřekl mi ani svoje jméno!Vždycky říkal:

   ,,To není důležité.“ Nebo: „Stejně by jsi mi nevěřila.“ Snažila jsem se víc jak dva měsíce o něm něco zjistit.Zpovídávala jsem ho,ale nebylo to nic platný.Po dvou měsících jsem to vzdala.Nebyl důvod,abychom se kvůli tomu hádali.Jednou mě napadlo,že mi nic neřekne proto,že vlastně nemá žádný život.Vždyť je to jen sen,jenom moje představa.Možná právě proto mi nikdy nic neřekne,protože není co!Ať to bylo jakkoliv přestala jsem se ho vyptávat.Na první pohled bylo jasný,že si oddychl.Taky jsem si všimla,že pomalu ztrácí ostych.Ze začátku byl tak opatrný,skoro vůbec se mě nedotýkal i na lavičce seděl co nejdál ode mě.To se postupem času změnilo.Už seděl tak blízko,že jsem mohla cítit jeho dech,už se nebránil,když jsem ho vzala za ruku a propletla jeho prsty s mými.V těchto prchavým okamžicích jsem byla opravdu šťastná.

   Stalo se,ale to před čím mě varoval hned na začátku.Přestávalo mi to stačit.Přála jsem si,aby byl se mnou.Vedle mě.Abych cítila jeho kůži.Ne stejným způsobem jako v těch představách,ale jako opravdového člověka.Toužila jsem po jeho dotyků,polibcích.Chtěla jsem,aby existoval,abychom spolu mohli mít normální vztah.Zamilovala jsem se do něj.Proti své vlastní vůli jsem se do něj zamilovala.Častokrát jsem upadala do hysterických pláčů.Nestávalo se to často,ale když to na mě dopadlo,bylo to jako uragán.Vždy jsem vyplakala Niagáry.

    Nejhorší na tom bylo,ale to že to poznal.Poznal,že se trápím a potom bylo hodně těžký zbavit se jeho podezřeních,zatím se mi to,ale dařilo.

    Alespoň,že ve škole jsem měla klid.Po té choulostivé události se mi Jim vyhýbal a provrtával mě nenávistnými pohledy.Já jsem byla,ale ráda,že ho mám konečně z krku.

    Ráno jsem se probudila do slunečného rána.Kalendář na stěně mě ubezpečil,že je 19.března.Zavýskla jsem.Ani jsem si neuvědomila,že ten rok tak rychle utekl,už jsem měla zase narozeniny.Bohužel to,ale znamenalo i to,že jsem o rok starší.Depku za stárnutí jsem nechala v pokoji a běžela do kuchyně pozdravit babičku.Vrhla jsem se jí kolem krku a políbila ji na tvář.Pobaveně se usmívala,ale nic neříkala.

   Za chvíli jsem byla u školy a stejně jako minulý rok a předminulý,i teď se na mě moje nejlepší kamarádka zubila a podávala mi dárek.

   ,,Hodně štěstí,zdraví a lásky k narozeninám!“ vykřikla a objala mě.Krabička byla stejně veliká jako ta minule a já jsem měla na chvíli pocit,že je to snad ta samá,což byla hloupost,jelikož jsem ji vyhodila.Otevřela jsem ji a naskytl se mi pohled na stříbrné kruhové náušnice.Zavrtěla jsem hlavou,ale nekomentovala to.Už dávno jsem si uvědomila,že nemá cenu hádat se o ceně dárků,které mi Carol dává.Stejně hádku vždycky prohraju.

   Škola utekla rychle.Nějakým zázračným způsobem utekla vždycky rychle,když jsem měla narozeniny,ale možná to bylo jenom tím,že jsem měla skvělou náladu.Doslova jsem zářila jako sluníčko.Po škole na mě čekala menší oslava.Jako vždy,všude byli lampiónky a balónky.Babička mi popřála a dala mi svůj malý dárek.Potom co jsem ho rozbalila jsme si dali s Carol dort a tradičně se dívali na filmy.Kolem deváté jsem vyprovodila Carol domů a hned jak jsem přišla zpátky,rozloučila jsem se s babičkou a šla spát.Nekomentovala to.Už si zvykla,že chodím spát brzy,dokonce i o víkendu.

   Zaplula jsem do svého nejoblíbenějšího a zároveň nejhezčího pyžama a lehla si do postele.Do dvou minut jsem spala.

    Rozprostřel se kolem mě pocit klidu,pohody a lásky.Beze studu jsem se ponořila do těch známých pocitů a nechala se jimi kolébat.Známá mlha mě obalila a já beze strachu čekala až se rozptýlí.Nemohla jsem se ho dočkat.Konečně se objevila známá lavička,reflexivně jsem se otočila,abych viděla jak přichází.Ani další rok na něm nepoznamenal žádnou změnu.Byl pořád stejný.Stejně krásný.Zlaté oči,černé rozcuchané vlasy a božský úsměv.Můj anděl.

   „Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem.

   „Ahoj,“ odpověděla jsem mu stejně vesele.Jeho úsměv se rozšířil,když viděl moji dobrou náladu.

   „Máš dobrou náladu,“ konstatoval.Zářivě jsem se na něj usmála.

   „Pokud sis nevšiml,vždycky mám dobrou náladu,když mám narozeniny.“

   „Samozřejmě,že jsem si toho všiml.Myslíš,že bych si za to mohl přičíst zásluhy?“ řekl a mrkl na mě.Zasmála jsem se,hlasitě až se to rozléhalo všude kolem mě.

   „Samozřejmě,že je to díky tobě,“ řekla jsem a zavrtěla nesouhlasně hlavou,jak ho vůbec mohlo napadnout něco jiného.Zatáhl mě na lavičku.Dívala jsem se do jeho něžných očí a ztrácela se v nich.Připadali mi,že jsou dneska mnohem zářivější než kdy dřív.Usmál se a přerušil moje okukování.

    „Něco pro tebe mám,“ řekl.Šokovaně jsem zamrkala.

   „Ehm,cože?“

   „Dárek k tvým narozeninám,“ řekl s úsměvem.Pořád jsem se vyjeveně koukala.Ještě mi nikdy žádný dárek nedal a tak mě to mírně vyvedlo z rovnováhy.Podal mi malou černou krabičku.Opatrně jsem si ji od něj vzala a nějakou chvíli na ni jenom tupě zírala.

   „Tak ji otevři,“ zasmál se,když viděl moje počínání.Roztřeseně jsem krabičku pohladila a pak ji otevřela.Na černém sametovém polštářku ležel malý ocelový přívěšek.Byl to malý křížek s velikým jiskřivým kamínkem uprostřed.Zatmělo se mi před očima,když jsem viděla tu krásu.

   „To je…“ nenacházela jsem slova. ,,Nádhera,“ vymáčkla jsem se konečně.Usmál se.

   „Ale nemůžu si to nechat,“ řekla jsem,zaklapla krabičku a podávala mu ji.Nesouhlasně se zamračil.Chytil moji ruku a obmotal moje  prsty kolem krabičky.

   „Ne,nech si ho.“

   „Ale,“ namítala jsem,ale přerušil mě.

   „Co je mé,můžu dát komu chci,“ řekl rozhodně.Zadívala jsem se na krabičku,podivně šťastná.

   „Děkuji,“ řekla jsem dojatě,v koutku očí jsem cítila jak mě pálí slzy.Vzal mě za bradu a donutil mě podívat se mu do očí.Ihned jsem se v nich ztratila.Přestal existovat čas,přestalo existovat všechno.Byli jenom ty jeho zlaté oči a nebezpečně blízké rty.Uvědomovala jsem si,že je mi blíž než kdykoliv předtím,ale pocítila jsem jenom chuť být mu ještě blíž.Ještě víc jsem se k němu naklonila a vdechovala jeho vůni.Nikdy předtím jsem ji necítila.Byla tak sladká,příjemná.Voněl jako nebe,jako rozkvetlá louka.Jako život,který mi zachránil.Cítila jsem jak zapletl svoje ruce do mých vlasů.Viděla jsem v jeho očí,jak se pere sám se sebou,i když jsem tomu za mák nerozuměla.Potom se jeho výraz změnil,byl rozhodný.Naklonil se ke mně blíž a přitiskl svoje rty na mé.Zatočil se semnou celý svět.Ještě nikdy nic takového neudělal.Ještě nikdy jsem nic podobného necítila.Moje srdce se rozjelo na plné obrátky,zavřela jsem oči a vychutnávala si jeho rty,které se vážně pohybovali na mých a kterým jsem ochotně vycházela vstříc.Přitahoval si moje hlavu blíž,cítila jsem v tom polibku bezmoc,lásku,ale i  zadržovanou touhu.Když jsem myslela,že po těch všech emocích,které jsem cítila omdlím,odtrhl se ode mě.Oba jsme ztěžka oddechovali.Vzhlédla jsem do jeho očích,které byli kupodivu obezřetné.

   „Omlouvám se.Už se to nestane,“ řekl a odtáhl se ode mě.Vyskočil z lavičky a postavil se zády ke mně.

   „Není důvod,aby ses omlouval.“ Zprudka se na mě otočil a poklekl ke mně.

   „Ale ano je a je jich spousta.Měla bys,měli bychom…“ zavřel bolestně oči.Nevěděla jsem co si o tom mám myslet,věděla jsem jenom,že nemůžu dopustit,aby se tak trápil.Přejížděla jsem rukou po jeho tváři,dokud si zhluboka nepovzdechl.Vzal moji ruku a políbil každý můj prst.

   „Měla bys jít,“ řekl poraženě.Zamračila jsem se.

   „Nechci odejít.“ Usmál se na mě,ale jeho oči byli pořád smutné.

   „Uvidíme se zítra.“ Bylo to poslední co jsem slyšela.

   Probudila jsem se ve své posteli a vedle mě poskakoval budík.Vypnula jsem ho a přemýšlela.To se nemohlo stát,určitě ne,zdálo se mi to,přesvědčovala jsem samu sebe.Uvědomila jsem si,že mám nějakou těžkou ruku.Podívala jsem se na ni.V rukou jsem držela černou krabičku.Krabičku,která popírala můj zdraví rozum.