New world

5. Kapitola Změny

 
    Když jsem krabičku otevřela byl tam ten samí křížek,jaký byl v mém snu,jaký mi daroval.To,ale nebylo možné,jak by se tu objevil?Že by si ze mě někdo dělal srandu?Hloupost,jak by ten dotyčný mohl vědět co mi podstrčit.Jak,ale můžu racionálně vysvětlit,že se tady vzala věc z mého snu?Nijak.Musím se ho na to zeptat,dnes večer.
   Vyskočila jsem rychle z postele.Bylo už dost pozdě,dnes jsem se probudila trochu déle.Běžela jsem ke svému stolu a z prvního šuplíku vytáhla další krabičku.Byl v ní stříbrný řetízek od Carol.Navlékla jsem na něj křížek a pak řetízek pověsila na krk.Vedle krásného „I“ se teď houpal i křížek.Carol věděla,že nemám ráda dlouhý řetízky,výsledek vypadal,tak že jsem měla křížek hned u krku.Aspoň byl víc vidět.
   Stačila jsem jenom seběhnout schody,dát babičce pusu na tvář a už jsem musela pádit na autobus,aby mi neujel.Naštěstí jsem ho stihla.Na zastávce u školy na mě už čekala Carol.Pozdravily jsme se.Věděla jsem,že si Carol ihned všimne mého nového přívěsku,té nikdy nic neunikne.Vrhla se ke mně a opatrně vzala přívěsek do ruky.
   „Pááni,“ protáhla to slovo do více slabik. „Je nádherný,kdo ti ho dal?“ Tak téhle otázky jsem se bála,naštěstí jsem vymyslela hned pohotovou odpověď.
   „Dal mi ho jeden přítel,“ řekla jsem,jako by ji to muselo být jasný.Vykročila jsem ke škole a Carol cupitala vedle mě,oči pořád přišpendlené na křížek.
   „Neřekla jsi mi,že máš přítele,“ řekla nazlobeně.
   „Ale,ne.Pochopila jsi to špatně.Jsme jen přátelé.“ Snažila jsem se,aby to vyznělo pravdivě,ale když jsem si vzpomněla na ten polibek…ještě teď jsem mohla cítit jeho rty na svých.Opravdu to je jenom přátelství nebo to začíná přerůstat v něco víc?
   „To říkej slepému,“ odpověděla nasupeně.Škola mi utekla rychle,jelikož jsem byla většinou někde úplně jinde.Přesněji řečeno,v nebeských výšinách.Přemýšlela jsem nad vším co se dnes v noci stalo.Kam spěje náš vztah?Věděla jsem jak to cítím já.Miluji ho.Milovala jsem ho od našeho prvního setkání,kdy mi zachránil život,jenom jsem si to nechtěla přiznat.Ale co cítí ke mně on?Lásku,přátelství?Bála jsem se ho zeptat a abych jako první vyjádřila svoje city,na to jsem byla veliký srab.Příliš jsem se bála odmítnutí a že by už nezůstalo nic stejný.
   Domů jsem přišla pořád jako omámená.Zpátky do reality mě vrátila až babička.Našla jsem ji jak sedí v obývacím pokoji,na pohovce a před sebou na stole má horu účtenek a dalších papírů,které mi nic neříkali.Obličej měla schovaný v rukách.Ihned jsem začala tušit něco zlého a hlavně spoustu změn.
    „Babi,děje se něco?“ zeptala jsem se a přese všechno se mi zatřásl strachy hlas.Když mě uslyšela cukla sebou.Podívala se na mě a smutně se usmála.
   „Ahoj holčičko,pojď si sednou vedle mě.Musím ti něco říct.“ Pomalu jsem se posadila vedle babičky a obezřetně ji pozorovala,jako by se na mě každou chvíli měla vrhnout a pokusit se mě zabít.
   „Je mi to strašně líto,ale máme problém.Nebo spíš problémy,“ začala.Koukla jsem se na hromady papírů.
   „Jaký problémy?“
   „Finanční problémy.Snížili mi plat,jelikož si myslí,že už nejsem tolik schopná jako kdysi.“ Povzdechla si a já na ni jenom vytřeštila oči.
   „Neutáhnu s tímhle platem tenhle obrovský dům.“ Zavřela jsem bolestně oči,bylo to jediné co mi zbylo po rodičích.Zároveň jsem,ale věděla že rodiče by chtěli,abychom dům prodali pokud nebudeme mít na vybranou.Taky jsem věděla,že už jsem téměř dospělá a že bych se tak měla začít chovat.
   „Dobrá,tak dům prodáme a přestěhujeme se do nějakého malého bytu,“ odpověděla jsem ji.Smutně se na mě usmála,jako by to nebylo všechno.
   „Je tu ještě něco.“ Trpělivě jsem čekala s jakým dalším šokem se na mě vytasí.
   „Firma u které pracuji začne brzy propouštět a já budu mezi nimi.“ Zalapal jsem po dechu. „Nemám šanci tady najít další práci.“
   „Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se,ale tušila jsem.Jenom jsem na to nechtěla ani pomyslet.Babička se zhluboka nadechla.
   „Navrhuji,abychom se přestěhovali do mého domu,volala jsem tam a pokud se tak opravdu rozhodneme,budu tam mít vyjednanou práci.“
   „Ale…to je jiný město,jiný stát!“ vykřikla jsem šokovaně.Myšlenka,že se odstěhuji mě hodně vyděsila.
   „Já vím,byl by to pro tebe veliká oběť.Znamenalo by to spoustu změn.Nový domov,nová škola,“ řekla,ale neodvážila se na mě podívat.Věděla jsem,že nemám na vybranou.Pokud babičku vyhodí a ona tady nenajde místo,což asi určitě ne,mohli bychom skončit pod mostem.Znamenalo to,ale opustit všechno co jsem milovala a co mi dávalo jistotu.Už nikdy neuvidím Carol!Zavřela jsem oči,abych zadržela příval slz,které se drali na povrch.
   „Dobrá,odstěhujeme se,“ řekla jsem monotónním,mrtvým hlasem.Bez dalších řečí jsem vstala a šla do pokoje.Teprve tam jsem dala průchod své bolesti.Lehla jsem si na postel a schovala obličej do polštáře,abych aspoň trochu utlumila svůj pláč.
 
***
 
    Nevěděla jsem jak dlouho jsem tam ležela a brečela.Zaznamenala jsem dva pokusy babičky,uklidnit mě.Pokaždé zaťukala na dveře a prosila mě,abych jí otevřela.Když se odpovědi nedočkala,odešla.Neodvažovala se vejít do mého pokoje bez vyzvání a já ji za to byla vděčná.
   Uvědomovala jsem si,že se chovám dětinsky a hlavně,že je moje reakce naprosto přehnaná.Jsem dospělá a chovám se jako malé dítě.Vždyť se zase tolik nic neděje,jenom se stěhuji.Ale proudy slz se nezastavovali.Všechno kolem mě,všechno patřilo do mého života,všechno mi to dávalo jistotu.A když jsem začala cítit,že ztrácím pevnou půdu pod nohama,reflexivně jsem se bránila vztekem a smutkem.
   Když jsem se konečně uklidnila,byl už téměř večer.Udělala jsem si úkoly a vlezla si pod sprchu.Proud teplé vody,který dopadal na moje ztuhlé tělo,mě krásně uvolnil.Po sprše jsem vlezla ihned do postele.Bolela mě hlava z toho breku a taky jsem byla unavená.Za pár minut mě obstoupilo sladké nevědomí.
    Obalila mě známá mlha.Pocit štěstí a radosti na mě,ale dnes neměl účinek.Téměř jsem ty pocity nevnímala,jako mnou pouze procházeli.Skrz naskrz.Otupěle jsem se dívala před sebe.Nevšimla jsem si,že se mlha kolem mě rozprostřela.Ani přicházející kroky,které jsem jindy ihned zaregistrovala,jsem nezaznamenala.Teprve,když mi na rameno dopadla těžká ruka,uvědomila jsem si,že ztrácím ještě něco dalšího.To nejcennější v mém životě.Co,když odjedu a jeho už nikdy neuvidím?Co,když ztrácím i jeho?To bych nepřežila,to by mě zabilo.Depresivní pocity mě opět ovládli a já jsem se znovu rozbrečela.Schovala jsem si hlavu do dlaní a brečela.Jeho hlas jsem slyšela jako přes mlhu.
   „Co se děje?“ slyšela jsem za sebou jeho vystrašený hlas.Beze slova jsem se k němu otočila a opřela se o něj.Opřela jsem se o jeho hruď.Potřebovala jsem cítit jeho tělo.Měla jsem pocit,že na chvíli ztuhnul.Za okamžik mě,ale už objímal.Přitáhl si mě blíž k hrudi a objal pažemi.Začal se semnou pohupovat ze strany na stranu,jako malé dítě v kolébce.Slyšela jsem jak tiše šeptá uklidňující slova.Jeho hlas byl jako hlas archanděla a měl na mě uklidňující účinky.Po chvíli jsem už jenom pofrkávala a dál se nechávala unášet kolébavými pohyby,našich těl.
   Vzhlédla jsem a podívala se mu do očí.Setřel mi slzy z tváří a přitáhl si mě za bradu ještě blíž.Cítila jsem jeho zrychlený dech.Připadalo mi,že bojuje sám se sebou,opět.Nakonec se však sklonil a políbil mě.Byl to něžný polibek,který ihned zahnal moje smutné myšlenky.Soustředila jsem se jenom na jeho výmluvné rty.Po chvíli se stal polibek naléhavější.Zajel mi rukama do vlasů a přitáhl si mě ještě blíž.Přitiskla jsem se k němu ještě blíž a pootevřela ústa.V tu chvíli se ode mě odtáhl.Zatřepotala jsem překvapeně očima.Dlouho jsme si dívali do očí.Snažila jsem v nich vyčíst,proč přestal.Nevěděla jsem co hledal on,ale zatáhl mě na lavičku.
   „Co se stalo?“ zeptal se vážně.Sklopila jsem hlavu,rozpaky.Nechtěla jsem,aby byl svědkem mého menšího zhroucení.Ale on čekal.Povzdechla jsem si.
   „Stěhujeme se.“ Zaraženě mlčel.
   „Ehm,chápu.Vlastně ne,nechápu,“ řekl zmatený.Konečně jsem se mu podívala do očí.
   „Bojím se,že…že...“ nedokázala jsem to dopověď.Bolestně jsem zavřela oči a otevřela je teprve až když jsem ucítila lehký dotyk na tváři.Pozvedl jedno obočí.
   „Bojím se,že už tě neuvidím,když se odstěhujeme,“ vyklopila jsme ze sebe.Podíval se na mě,jako by se chtěl přesvědčit,že mluvím vážně a pak se rozesmál.Cítila jsem v tom smíchu úlevu.
   „Blázínku,půjdu s tebou,i kdybys šla na severní pól.Budu tady pořád.Dokud to bude správné,“ řekl s úsměvem.Ihned se mi ulevilo,tohle není náš poslední večer.Jeho odpověď mě potěšila,ale zároveň vyděsila.
   „Dokud to bude správné?“ opakovala jsem pomalu jeho slova.Povzdechl si.
   „Jednou si najdeš přítele nebo budeš mít jiný důvod…potom bude správné,když z tvého života odejdu,“ řekl vážně.Jeho tvář neprozrazovala žádné emoce.Zhluboka jsme se nadechla,abych zabránila přicházející panice.Nehodlala jsem s ním dneska hádat.To můžeme nechat na později.Místo toho jsem se usmála a s hraným úsměvem řekla:
   „To bude ještě nějakou dobu trvat.Mě se jen tak nezbavíš.“ Spiklenecky jsem na něj mrkla.Usmál se a přiblížil se ke mně.
   „S tím počítám,“ řekl a jeho vůně mi na chvíli zabránila myslet.
   „Měla bys jít.“
   „Už?“ zeptala jsem se zklamaně. „Promarnila jsem jeden večer hysterickým pláčem.Jsem hrozná,“ řekla jsem zklamaně a nahněvaně.Pozvedl můj obličej.
   „Ne,jsi báječná,“nesouhlasil se mnou.Letmý dotyk jeho rtů na svých bylo to poslední co jsem vnímala,než jsem se probudila.