New world

6. Kapitola Loučení

    Druhý den,když jsem se probudila,cítila jsem se už mnohem lépe.Fakt,že se uvidím ještě se svým andělem mě velmi rozveselil.Zlehčilo mi to ten odjezd.Přesto,když jsem se na sebe podívala do zrcadla nebylo to nějak slavné.Ještě jsem měla opuchlé oči a červené tváře.Opláchla jsem si obličej studenou vodou,abych aspoň trochu napravila tu neplechu.Na sebe jsem si vzala černý triko,černé kalhoty.Měla jsem tendenci oblékat se podle nálady.Sešla jsem do kuchyně,kde už čekala babička.
   „Chceš si o tom ještě promluvit?“ zeptala se hned jak jsem vešla.Zavrtěla jsem hlavou,že ne.Chvíli mi bude trvat než si zvyknu na fakt,že odjíždíme,ale nakonec se s tím smířím.Potřebuji jenom čas. 
    Celou cestu do školy jsem přemýšlela,jak to řeknu Carol.Bylo hloupé to oddalovat.Stejně na mě hned pozná,že se něco děje.Sedla jsem si na lavičku na autobusové zastávce a čekala až se přiřítí Carol.Byla ve skvělé náladě,svítila jako sluníčko.Mrzelo mě,že ji hned takhle po ránu zkazím náladu.
   „Ahoj!“ přiřítila se ke mně s úsměvem,když ale viděla,jak se tvářím,úsměv rychle zmizel.
   „Děje se něco?“ Přikývla jsem.
   „Sedni si.“ Roztřeseně se zasmála a když si sedala řekla:
   „Ty jo Inés,docela mě děsíš.“ Chvíli jsem se na ni jenom dívala.Byla to moje nejlepší přítelkyně,moje jediná přítelkyně.Už ji zřejmě nikdy neuvidím.V očích mě zase začali pálit slzy,já je ale s úspěchem zastavila.Nadechla jsem se.
   „Stěhujeme se,“ vypadlo ze mě.Carol se na mě podívala.
   „Aha,potřebuješ pomoct s balením?Jasný,žádný problém,“ řekla,když ale viděla můj zvláštní výraz,pokračovala: ,,Nemáte kam?No tady poblíž je jeden hezký byteček…“ Zakroutila jsem hlavou a tím ji hned umlčela.
   „Nastěhujeme se do rodného domu babičky,“ řekla jsem.Zamrkala,zřejmě jí to už došlo.
   „Oh,ale není to v jiným státu?“ zeptala se roztřeseně.Přikývla jsem a odvrátila od ní zrak.
   „Aha,no to je něco jiného,“ řekla pomalu,jasně jsem mohla cítit z jejího hlasu menší bolest.
   „Nejraději bych tu zůstala,ale…“
   „…nejde to,“ dořekla za mě.Přikývla jsem.Podívala jsem se na ni a potom ji objala.Hned na to jsme šly sklesle do školy.
 
***
 
    Dny ubíhaly příšernou rychlostí.Ani jsem se nenadála a už jsme měli sbaleno a byli připravené na odjezd.Za naším skromném autíčku stál stěhovací vůz.Dva stěhováci ještě nakládali poslední kusy naše nábytku.Babička jim dala adresu našeho nového domu a stěhovací vůz se rozjel.Podívala jsem se na náš dům a cítila jsem,že je to naposledy co ho vidím.V tomhle domě byl můj život.Jenom díky věcem,které byli uvnitř jsem dokázala nezapomenout na krásné dětství,které jsem měla do doby než zemřel můj otec.Když jsem někdy vešla do maminčina a tatínkova pokoje,který zůstal až do teď zachovaný,mohla jsem jasně cítit tátovu kolínskou a maminčinu květinovou vůni.Bylo mi jasné,že tohle už nikdy znovu nezažiji.
   Odvrátila jsem se od domu a přešla ke Carol,která stála i se svými rodiči u našeho auta.
   „Měj se hezky Carol,“ loučila se babička.
   „Vy taky,“ odpověděla.Potom se babička rozloučila s jejími rodiči a šla si sednout do auta.Já jsem se s nimi také rozloučila a potom se obrátila ke Carol.Její rodiče šli ke svému autu,aby nám dopřáli trochu soukromí.Podívala jsem se na svoji kamarádku a všimla si,že začíná brečet.Nedalo mi to a i mě začali slzet oči.Carol se ke mně vrhla a objala mě.Teď už se nesnažila slzy schovat.Brečela mi na rameni ani já se neudržela a začala plakat.
   „Budeme si psát,“ řekla plačtivě.
   „A někdy se sejdeme,“ přitakal jsem.Objímaly jsme se takhle dlouhou dobu.Teď se mi víc než kdy jindy nikam nechtělo.
   „Bude se mi stýskat,“ řekla.
   „Mě už se stýská teď.“ Potom jsme se od sebe odtrhly.Zadívali se do očí a tušily,že je to naposledy.Usmály jsme se na sebe a rozloučily se.
   „Měj se fajn.“
   „Ty taky.“ Naposledy jsme se objaly a hned na to jsem nastoupila do auta.V zrcátku jsem se dívala na její mizející postavu.Když mi zmizela z pohledu úplně,podívala jsem se na cestu.Můj starý život jsem nechala za sebou a přede mnou byl nový a já mohla jenom doufat,že bude lepší než ten předtím.