New world

7. Kapitola Nový začátek

Cesta nám trvala déle než kdybychom letěli letadlem.Na letadlo jsme neměli a stejně bychom nevěděli jak přepravit auto.Tak jsme to vyřešily jednoduše.Já s babičkou jsme se střídali v řízení.Cesta nám trvala tři dny.Babiččin dům byl severně od Kalifornie.Hodně mě vyděsilo,když jsem si vzpomněla na jednu hodinu zeměpisu,kde nám učitelka říkala,že stát Oregon je jeden z nejdeštivějších států USA.Když jsem se na to zeptala babičky,odpověděla:
   „Nikdy mi nepřipadalo,že tam hodně prší.Právě naopak.V Kalifornii mi velmi chyběl déšť,je tam pořád tak slunečno,“ říkala a mračila se přitom.Z jejího úhlu pohledu jsem usoudila,že to přece jenom bude pravda a tak jsem neměla na vybranou než se rozloučit se sukněmi a tílkama.
    Po třech dnech ustavičné jízdy jsme konečně dospěly ke svému cíli.Ihned jakmile jsem vjela na hranice Oregonu,začalo pršet.A pršelo až do městečka,tak bezvýznamného,že nebylo ani na mapě.Všechno bylo zelený.Stromy,tráva,cesta po které jsme jely.Okamžitě jsem tu barvu začala nenávidět.
   Babiččin dům byl dál od městečka.Vyděšeně jsem objížděla stěhovací auta,která stáli před nějakou cestou.Babička mi pokynula,abych jela tou cestou.Cesta byla hrbolatá a za chvíli se změnila téměř na pěšinu.Autu jsem musela dát hodně zabrat,začínala jsem tohle místo nenávidět.Nakonec jsme dokodrcaly až k domu.Stál uprostřed louky,na menším kopci a nevedla k němu žádná příjezdová cesta,takže jsem musela auto nechat pod kopcem.Všude kolem mě byl les.Ať jsem se podívala na jakoukoliv světovou stranu,všude byl strom.Jeden strom,druhý strom.Všude stromy.Dům tomu všemu nasadil korunu.Byl malý,spíš mi to připomínalo chatu.Dům byl obložený hnědými prkny.Střecha byla šedivá.Dům měl dvě patra.Odhadovala jsem,tři místnosti dole,jedna nahoře.Když jsem se dívala kolem sebe,připadalo mi,že jsem snad uvězněná v nějaké pohádce.A že já s babičkou jsme nějaké čarodějnice.Tohle byla určitě noční můra.Byla jsem,ale zvyklá si nestěžovat,takže jsem mlčela.
   S babičkou jsme se doplazily až nahoru k domu.Veranda byla špinavá a na některých místech plesnivá,stejně tak schody,po kterých nešlo skoro chodit.Okna domu byla taktéž špinavá,některá dokonce rozbitá.Pohlédla jsem dovnitř,abych viděla snad ještě větší nepořádek.Všude byl prach a pavučiny.Na nábytku byli přehozena bílá prostěradla,která byla na některých místech děravá.Zřejmě je poctili návštěvou myši.Zoufale jsem se podívala na babičku.Omluvně se na mě usmála.
   „Já vím,ale neboj,dáme to do pořádku,“ řekla a já se psychicky začala připravovat na jarní úklid.Na opravdu veliký jarní úklid.
 
***
 
    Dům nakonec nebyl v tak otřesném stavu jak jsem si zprvu myslela.Když jsem vešla poprvé dovnitř,myslela jsem,že všude uvidím prach,špínu a plíseň.Přiznávám,že prachu a špíny tam bylo hodně,ale plíseň žádná.Když jsem viděla ten nepořádek,začala moje bujná fantazie pracovat na všechny otáčky.Strašně jsem milovala horory a sci-fi filmy.Už jsem si představovala,jak je někde na půdě uvězněný duch,který nás hodlá povraždit.Když jsem si na to za pár sní vzpomněla musela jsem se nad sebou v duchu zasmát.Někdy jsem byla opravdu jako malé dítě.
    Žádný duchové tam nebyli ani jiný havěti,pokud nepočítám pavouky.Hromadu pavouků,před kterými se mi nakrčoval nos znechucením.
    Začaly jsme od základů.Přišlo nám zbytečné zabývat se zahrádkou,která byla stejně zdevastovaná jako všechno ostatní.Byla strašně zarostlá,až nebylo poznat,kde začínal a kde končil záhon.Usoudily jsme však,že zahrada může počkat.A tak jsme se vrhly na dům.Vymetly jsme pavučiny a prach.Odkryly jsme zaprášený nábytek.Některé věci byli v příšerným stavu,takže jsme je musely vyházet.Brzy vznikla před domem obrovská hromada bordelu.Stíraly jsme,zametaly jsme,celý dům jsme musely vygruntovat od shora dolů.Mě to,ale částečně nevadilo.Měla jsem aspoň důvod nejít do školy.Babička by to sama nezvládla,takže škola musela chvíli počkat,za což jsem byla vděčná.Nesnášela jsem změny,strašně pomalu jsem se jim přizpůsobovala.Už jsme si představovala všechny ty oči,které na mě zírají.Otřásla jsem se,jak jsem si na to jenom vzpomněla.
    Úklid nám trval čtyři dny.Noci jsme trávily v autě na sedačkách,protože naše ložnice ještě nebyli obyvatelné.Po dlouhých vyčerpávajících čtyřech dnech jsme se byly schopni nastěhovat.Pořád to chtělo ještě trochu doladit,ale bydlet se v tom už dalo.Stěhování nám zabralo další den.Zavolali jsme si zase stěhováky,aby nám pomohli nanosit do domu nábytek,protože sami bychom to nezvládly.Když bylo všechno nastěhovaní a stěhováci měli zaplaceno,začaly jsme vybalovat.Další den jsme tedy strávily vybalováním a zůtulnováním domu.
    Můj pokoj jsem měla v druhém patře,kde byla pouze koupelna a potom můj pokoj,který kdysi patřil mé mamince.Babička si vzala svoji starou ložnici,která byla dole.Vedle ložnice byl obývací pokoj a kuchyně.Dům byl skromný,ale já se v něm přesto cítila kupodivu dobře.Možná byl malý,ale taky byl útulný,vyzařovalo z něj teplo domova a mě dával pocit bezpečí a útulnosti,který jsem ve svém životě potřebovala.
    Zbýval mi už jeden den svobody.Potom budu muset jít do té prokleté školy a nechat ze sebe udělat laboratorního panáka.Věděla jsem,že první měsíc bude příšerný.Byla jsem nespolečenský tvor a lidem jsem nedůvěřovala,jsem hodně uzavřená.K tělu si pustím jen málokoho a tak jak jsem se znala,než si najdu nějakou přítelkyni tak to bude trvat hodně dlouho.Možná se mi to ani nepovede,s mojí povahou.Proto,když jsme šla v neděli spát byla jsem jako na jehlách.Pořád jsem se převracela a musela myslet na nastávající den.Byla jsem vyděšená,mírně řečeno.Takovýhle věci jsem strašně prožívala.Možná to bylo způsobeno nějakým traumatem,které jsem prožila v dětství.Vždyť mi zemřeli oba rodiče,ze velmi krátkou dobu,to se na mě muselo nějak podepsat.Trvalo mi dlouhou dobu než jsem upadla do hlubokého bezvědomí,nakonec se tak ale stalo.
   Všechny pocity,které se kolem mě zase objevili jsem přivítala s otevřenou náručí.Ihned jsem se uvolnila,když do mého nitra vnikl pocit lásky.Neexistovalo nic za co bych tenhle sen vyměnila.Reflexivně jsem se otočila a spatřila svého anděla,jak se ke mně přibližuje s božským úsměvem.Zamrzelo mě,že je to jenom sen.Někdo takový prostě nemůže existovat,bohužel.
   „Ahoj,“ vydechl,jako by se i on nemohl dočkat.Usmála jsem se a pozdravila ho taky.Hned na to jsem propletla naše ruce a on mě namísto toho zatáhl na lavičku.Seděli jsme tam a drahnou chvíli jsme se jenom dívali do očí.Utápěla jsem se v těch jeho zlatých očí,byli tak nádherné,tak hluboké.Zračila se v nich moudrost a letité zkušenosti.Viděla jsem i jisté otrávení ze života,to ale překryla láska,která jak jsem doufala směřovala ke mně.
   „Co se děje?“ zeptal se.Teprve,když tu otázku vyslovil jsem si uvědomila,že musel zkoumat můj výraz a že ho něco muselo přesvědčit,že se něco děje.Povzdechla jsem si,bylo neuvěřitelné jak moc mě má přečtenou.
   „Jsem jenom trochu nervózní a vystrašená.“
   „Proč?“ zeptal se zmateně.Vzhlédla jsem a pousmála se.
   „Zítra jdu už do školy.První den v nové škole,“ otřásla jsem se,jak jsem si na to vzpomněla. „Nemám takovýhle věci ráda,vždycky to dopadne katastrofálně.“ Usmál se a stiskl mi ruku.
   „Hloupost,žádná katastrofa se nestane.Všichni ti budou ležet u nohou.Zvládneš to,“ řekl mi a políbil mě do vlasů. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.
    „Tady nejde jenom o tohle.Nesnáším,když je kolem mě pozdvižení.Škola kam budu chodit není veliká,oproti mé staré škole je to hotový trpaslík,“ povzdechla jsem si. „Mám takový pocit,že tam budu novou atrakcí.Všichni na mě určitě budou zírat.“ Pousmál se.
    „Já bych taky zíral.Na takovou krásu,“ zavrněl mi do ucha.Překvapeně jsem se na něj podívala.Většinou mi neskládal komplimenty a držel si ode mě patřičný odstup.Ani ty dva polibky na tom nic nezměnily.
   „Děje se něco?“ zeptala jsem se.Šibalsky se na mě usmál.
   „Ne,vůbec nic.Jenom ti chci zvednout náladu,“ řekl zvesela.Zdvihla jsem obočí a on si povzdechl.
   „Nemůžu mít dobrou náladu?“ zeptal se vyčítavě.Usmála jsem se na něj.
   „Právě naopak,mohl bys ji mít častěji,“ odpověděla jsem a on se zvesela zasmál.
   „Dobrá,kvůli tobě se budu snažit,“ odpověděl a v očích mu vesele jiskřilo.Zeširoka jsem se na něj usmála.Vedle něho se nešlo příliš dlouho trápit,vždycky dokázal odehnal mraky,které se kolem mě utvořili a já za to byla vděčná.Zase jsme si dívali dlouho do očí.Potom se sklonil a políbil mě na čelo.
   „Musíš jít.Neboj všechno zvládneš.Budu na tebe myslet,“ řekl mi,potom jsem se probudila.Odpočatá,plná energie a elánu.Dnešek možná nebude tak hrozný,jak jsem si myslela.