New world

8. Kapitola Realita nebo další sen?

Vstávalo se mi překvapivě dobře.Cítila jsem se dobře,měla jsem dobrou náladu.A tak jako to bývá u všech i mě se lépe vstávalo,když jsem se cítila fajn.To ze svého snu jsem si odnesla dobrou náladu.Nechápala jsem jak to vždycky dokáže,ale stačilo pár jeho slov,pár pohledů a všechno kolem mě mi najednou připadalo hezčí a přívětivější.Musela jsem si přiznat,že mě má opravdu přečtenou.

Vyskočila jsem z postele a vběhla do koupelny,která byla přímo naproti mému pokoji.Koupelna byla malá,ale útulná.Bylo tam pouze umyvadlo,záchod a sprcha.Na stěnách byli světle béžové kachličky s kytičkovým vzorem,které byli do půli stěny.Zbytek stěn a strop byli pouze bíle natřené.I na zemi byly béžové kachličky,byly jenom o něco tmavší barvy.

Opláchla jsem si obličej,vyčistila zuby a učesala se.Pro dnešek jsem se rozhodla,že se hodím trochu do gala,takže jsem si udělala s vlasů drdol.Pouze jeden pramínek mi spadal do obličeje.Šla jsem zpátky do pokoje,ke skříni.Vytáhla jsem si zelené tílko.Chtěla jsem si ho vzít na sebe.Uvědomila jsem si,ale že už nežiji v tom slunečném městě,které jsem milovala,ale v nějakém zapadákově.Jediný pohled z okna mi potvrdil,že je venku psí počasí.S lítostí jsem uložila zpátky tílko a vzala si to jediné,které jsem měla s dlouhým rukávem.Šáhla jsem po riflích,které jsem nosila v té největší zimě.

Seběhla jsem dolů,pozdravila babičku a ihned pádila pryč.Jediný spoj,který jel odtud do školy,byl dva kilometry daleko.Nikdy mi nevadily procházky,ale přece jenom,když prší a fouká pořádný vítr,k tomu si připočtěte obrovskou zimu,tak je těžké někam dojít.K autobusu jsem došla sice v pořádku,ale zmrzlá na kost.Ta malá procházka mi stačila zkazit celý den.V autobuse jsem rozmrzla,ale náladu mi to spravit nestačilo.Zvědavé pohledy ostatních cestujících,spíše podtrhávali moji špatnou náladu.Začala jsem litovat,že jsem si nenechala rozpuštěné vlasy.Jak ráda bych je teď nechala spadnout do obličeje,abych se za nimi mohla schovat.

Po čtvrt hodině jsme dojeli ke škole.Byla to malá budova.Oproti mé staré škole byla hodně malá.Měla dvě křídla po stranách a černou střechu.Zdi byli celé s červených cihel,díky čemuž vypadala budova hodně staře.Vlastně jsem nepochybovala,že už tu nějaký pátek stojí.

Vydala jsem se k té nejmenší budově,která byla nalevo,přijímací kancelář.Babička mi včera důkladně vysvětlila kde co je.Sama do téhle školy chodila a byla si jistá,že se v ní nic nezměnilo.Možná pár rekonstrukcí,ale jinak nic víc.Městečko na novou školu nemělo.

Kancelář byla hodně malá.Byla tam pouze pohovka a stůl.Stůl stál přímo naproti dveřím,uprostřed místnosti.Pohovka stála napravo ode dveří u stěny.Za stolem seděla postarší dáma.Na sobě měla elegantní černý obleček a stejně jako já i ona měla šedé vlasy stažené do drdolu.Na první pohled bylo jasné,že tahle žena bude patřit mezi ty inteligentnější obyvatele městečka.Už jenom tenhle fakt ve mně vzbudil sympatie.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji.Vzhlédla od nějakých lejster.Přejela mě očima od hlavy k patě a potom se usmála.

„Vítej u nás.Ty musíš být nová žákyně,“ řekla milým tichým hlasem.Poškrábala jsem se na hlavě a rozpačitě se usmála.Viděla moje rozpaky a ještě více se usmála.Vstala,přešla k malé skřínce,které jsem si zprvu nevšimla a začala se v ní přehrabovat.Potom se vrátila,stále s úsměvem ve tváři.Podala mi jemné desky.

„Máš tam plánek školy,rozvrh hodin,seznam tvých učitelů,prostě vše co budeš potřebovat,“ řekla.Usmála jsem se a desky si vzala.

„Děkuji,“ poděkovala jsem.Už jsme se téměř otáčela,když na mě znovu promluvila.

„Víš,znám tvoji babičku,“ nadhodila nečekaně.Překvapeně jsem zamrkala a vzhlédla od desek.
„Opravdu?“ Přikývla.

„Chodily jsme spolu do třídy.Jak se má?“ zeptala se.

„Dobře,řekla bych.Se svým zdravotním stavem,pokud máte na mysli tohle,se mi moc nesvěřuje,“ odpověděla jsem.Usmála se.

„Jsi chytrá a upřímná.Předem tě lituji,“ odpověděla,tentokrát vážně.

„Litujete,proč?“ zeptala jsem se téměř vyděšeně.

„Nový studenti to tady nemají lehké.Moc dětí jsem nechodí a vždycky,když přijde nová krev,připomínají mi ostatní studenti krvelačné šelmy.Ihned se na svoji oběť vrhnou a nepustí ji dokud je neomrzí,“ řekla.Ztěžka jsem polkla.Tohle bude horší než jsme si myslela.

„To zvládneš,“ řekla rychle sekretářka,když viděla jak blednu.Nuceně jsem se usmála,poděkovala jí a potom vyšla z budovy.Všimla jsem si,že parkoviště,které bylo kousek od kanceláře se už téměř zcela zaplnilo.Nadechla jsem se a připravila se na nejhorší. Podívala jsem se do rozvrhu.První hodinu jsem měla matematiku v hlavní budově.Vytáhla jsem plánek školy a vydala se najít učebnu.Přesto,že jsem měla plánek,trvalo mi dlouhou dobu než jsem třídu našla.Všichni na mě zírali a prohlíželi si mě.Nemohla jsem se na mapku soustředit.Musela jsem pořád vnímat všechny ty pohledy.Snažila jsem se vypadat nad věcí,ale pochybovala jsem,že mi to vyšlo.Byla jsem nervózní a byla jsem si jistá,že to na mě musí být přese všechny snahy vidět. Přála jsem si být neviditelná.

Procházela jsem kolem skříněk.Všimla jsem si jednoho kluka,který zrovna něco do jedné skřínky dával.Nestihla jsem si ho prohlédnout,protože ve stejné chvíli,kdy jsem se na něj koukala i on vzhlédl.Střetla jsem se s jeho pohledem.Zíral na mě jako by viděl ducha.Ihned jsem od něj odvrátila zrak a doufala jsem,že se nečervenám.

Bylo to,čím dál horší.Když jsem se nejmíň po desáté otáčela,protože jsem zahnula do špatné chodby,prošla jsem kolem skupinky nějakých kluků.Bylo jich pět.Odhadovala jsem,že jsou o rok starší než já.Když jsem kolem nich procházela,začali pískat a řvát na mě:

„Čau kočko!“ nebo. „Zdar puso!“ Zdvihla jsem bojovně bradu a okázale je ignorovala.Blbci.Konečně jsem byla ve správné chodbě.Trochu se mi ulevilo,když jsem si představila prázdnou lavici ve třídě,kde na mě nebudou všichni zírat.Docvaklo mi,ale že ve třídě rozhodně nebudu sama,takže se pohledů ostatních nezbavím.Moje nálada zase opět klesla pod bod mrazu.

Zatáčela jsem právě do chodby,kde jsem měla mít první hodinu,když v opačném směru vyšla dívka.Srážka byla nevyhnutelná.Narazila jsem do ní a spadla na zadek.Připadala jsem si,jako bych narazila do zdi.S ní však náraz nic neudělal.

„Nestalo se ti nic?“ zeptala se a podala mi ruku.S vděčností jsem jí přijala a ona mi pomohla na nohy.Sotva jsem se zvedla a koukla jsem se do koho jsem to narazila.Otevřela jsem pusu dokořán.Dívka byla nádherná,jako bohyně.Měla bledou kůži,bledší než kdokoliv koho jsem před tím viděla.Přesto to spíše podtrhávalo její krásu.Měla dlouhé hnědé vlasy,které se jí stáčeli až pod zadek a na světle se leskly.Nejvíc mě,ale zaujali její oči.Byli zlaté.Nemohla jsem se na ně vynadívat.Opravdu byli zlaté.S okukování mě vytrhl až její perlivý smích.Zavřela jsem pusu a omluvně se usmála.

„Omlouvám se,“ řekla jsem zahanbeně.Mávla rukou,jako by se jí to stávalo často,čemuž bych i věřila.Už mě chtěla obejít,když se zarazila.Upřeně se zadívala na můj krk.Nechápala jsem co ji tak zaujalo.Rukou jsem následovala její pohled a dotkla se svého přívěsku.

„Kde jsi to vzala?“ vyštěkla na mě.Všechna přátelskost zmizela.Přikrčila jsem se.

„Tak?“ dožadovala se odpovědi.Její tón mě vyburcoval.Narovnala jsem se a vytáhla ramena.

„A co je tobě do toho?!“ odpověděla jsem stejně nepřátelským tónem.Měřila si mě nepřátelským a nevěřícným pohledem.Když však viděla,že ze mě nic nedostane,obešla mě a odešla.Slyšela jsme ještě jak si mumlá.

„To je neuvěřitelný!On si ze mě snad dělá srandu!“ Neřešila jsem to a šla do třídy.Všechny pohledy se na mě otočili a já opět klela nad tím,že jsem si nenechala rozpuštěné vlasy.Sedla jsem si do prostřední lavice v krajní řadě a snažila se zmizet.Chvíli jsem tam seděla a doufala,že se teď probudím a že ta noční můra skončí.Asi po pěti minutách přišla do třídy skupinka studentů.Když mě viděla,zarazila se.Ale jenom na chvíli,mířili si to ke mně.Potlačila jsem povzdechnutí.

„Ahoj,“ pozdravila mě blonďatá holka,která byla v čele. „Já jsem Kristýna,“ řekla a usmála se na mě.

„Inés,“ odpověděla jsem.

„Páni,pěkný jméno.Takový neobvyklý,“ řekl kluk,který stál vedle Kristýny.Byl asi o půl hlavy menší než Kristýna.Měl krátký černý vlasy a milý úsměv.

„Tohle je Josh,“ představila ho Kristýna.Josh se na mě usmál.Oplatila jsem mu nejistým úsměvem.

„Tohle je Linda.“ Ukázala na zrzavou holku,která do teď stála za ní.Kývla jsem hlavou a ona se na mě usmála.

„A tohle je Erik,“ ukázala na posledního člena skupiny.Erik byl vysoký s hnědými vlasy.Musela jsme uznat,že mu to sluší.Zřejmě si to uvědomoval i on,protože si sedl na okraj mé lavice a vyzývavě se na mě usmál.

„Čau kóčo,“ pozdravil mě.Zamračila jsem se na něj.
„Eriku,neděs ji.Dívej jak je kvůli tobě nesvá,“ ozvala se Linda.Erik na ni hodil zamračený pohled,ale ona ho ignorovala.

„No,tak proč ses přestěhovala do takové díry?“ zeptal se přátelský Josh.Ihned jsem věděla,že on mi bude s té skupinky nejsympatičtější.Přesto jsem neměla na vybavování náladu.Naštěstí mě zachránil zvonek a hned na to přišel do třídy učitel.Skupinka se rychle rozprchla do svých lavic a já si s úlevou vydechla.Ne na dlouho.Učitel byl mladý.Měl černé ulízané vlasy a poďobaný obličej.Byl hodně nepříjemný.Věděla jsem,že to nebude můj oblíbený učitel,protože mě vyzval,abych se představila před celou třídou.V duchu jsem klela.Postavila jsem se a všechny zraky se na mě zase upřely.Řekla jsem jim svoje jméno,odkud jsem se přestěhovala a moje koníčky.Potom mě konečně propustil.

Hodina mi uběhla pomalu,téměř se vlekla.Když skončila skupinka se ke mně opět vrhla.Nabídla se,že mě doprovodí na další hodinu.Nezmohla jsem se na odpor.Celou cestu se mě vyptávali na spoustu věcí,já ale moc nemluvila.Vlastně to vypadalo,že jim na mých odpovědí zase tolik nezáleží.Celou dobu jsem je pozorovala.Všimla jsem si,že jejich přátelství není zase tolik upřímné,jak jsem si zprvu myslela.Často se hádali,jak měli různé názory.Nechápala jsem jak se mohli dát dohromady,byli úplně rozdílný.Kristýna mi připomínala primadonu,která musela mít vždycky pravdu.Linda byla taková tichá myš.Erik zase don chuan,pořád mluvil o holkách a o sobě.Josh byl zase takový pohodář,který nikdy nezkazí zábavu.Většinou to byl on kdo ukončil jejich spor.Byl z nich nejrozumnější.

Jejich společnosti jsem se nezbavila celý den.Pokaždé na mě čekali a doprovázeli na hodiny.Erik se velmi vtíravým způsobem na mě snažil udělat dojem.Já jsem si ho však nevšímala.Konečně byla poslední hodina.Následoval oběd a vytoužená svoboda.

Jídelna byla malá.Ne o moc větší než třídy.Přesto byla plná.Ve skupince jsem šla poslední.Nabrala jsem si jídlo a následovala skupinku k jednomu stolu.Seděl tam jeden kluk.Byl asi tak o dva roky mladší než já.Měl na sobě příšerný svetr a brýle s masivními obroučkami.

„Vypadni,tohle je naše místo!“ ohradil se na něj Erik.Kluk si ho vyděšeně prohlížel a potom se ihned zvedl i s tácem a pelášil pryč jako by mu bylo v patách sto čertů.Moje nechuť k Erikovi se tím ještě zvýšila.Sedla jsem si vedle Joshe.

„To bylo hnusný,“ řekla jsme Erikovi,který seděl naproti mně a už se cpal jídlem.Když odpovídal měl plnou pusu.

„Jeho chyba.Všichni moc dobře vědí,že tohle místo je naše.“ Zamračila jsem se,ale už to dál neřešila.Podívala jsem se na břečku,kterou jsem měla na tácu.Znechuceně jsem vzala vidličkou zelenou hmotu,která měla být špenátem.Nakrčila jsem zhnuseně nos a složila příbor.Dnes se nenajím.

„Copak,nechutná?“ zeptala se Linda.Zavrtěla jsem hlavou.

„Nemám hlad,“ lhala jsem.Linda jen pokrčila rameny a věnovala se dál svému jídlu.

„Zvykneš si,“ zamumlal Josh. „Každý si zvykne,nic jiného mu nezbývá.“ Zasmála jsem se,až se po mě Erik otočil.Zamračil se na Joshe,ale ten se díval najednou do talíře.Nechápala jsem jejich chování.Erik zřejmě neměl rád konkurenci.

Vycítila jsem pohled na svých zádech.Jako by mě někdo propaloval pohledem.Ten pocit byl tak intenzivní,že jsem neodolala a otočila se.Strnula jsem. Vycítila jsem pohled na svých zádech. Jako by mě někdo propaloval pohledem. Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem neodolala a otočila se. Strnula jsem.

Naproti mně,téměř na konci jídelny seděl můj anděl. Kluk, který mě navštěvoval každý den v mých snech. Byl stejný, jako když se mi o něm zdá. Možná dokonce hezčí. Hubená, bledá, vysoká, svalnatá postava.Černé delší vlasy. Ale hlavně zlaté oči, které jsem na něj tolik milovala. Musel to být on, byla jsem si jistá. Poznala bych ho všude. Ale jak je to možné? Vždyť je jenom výplodem mé fantazie, nebo ne? Musela jsem uznat, že na výplod fantazie vypadá docela živě. Jak je, ale možné že tu právě sedí, ve stejné místnosti jako já? Je to jenom náhoda? Jak si to proboha mám vysvětlit!? Že bych zešílela? Myslela jsem, že je pouze výplodem mé mysli, která se snažila bránit před psychickým zhroucením, když jsem byla malá. Ale teď zjišťuji, že existuje. Ale je to opravdu on? Co, když je pouze podoba stejná,ale jinak je to úplně někdo jiný? Ale jak bych si ho potom dokázala vymyslet? Byla jsem zmatená. Nic jsem nechápala.

Zavrtěla jsem hlavou, abych si posbírala moje zmatené myšlenky a pozorně se zadívala k jeho stolu. Další šok mě čekal, když jsem poznala osobu, která seděla vedle něho. Byla to ta úžasná holka, do které jsem vrazila na chodbě a která na mě vyjela. Naproti ní seděl další chlapec. Byl vysoký a hubený.Stejně jako dívka i on měl blonďaté vlasy. Byl stejně bledý jako ostatní a vypadal i stejně krásně. Bylo nemožný, jak si byli podobní a zároveň rozdílní. Vedle nich vypadali všichni jako kus hadru. Byli tak krásní.

Přestala jsem je okukovat a zaměřila se na to co dělají. Můj anděl vypadal hodně rozrušeně a vyděšeně. Nakláněl se k ostatním a něco živě vyprávěl. Dívka mu čas od času odpověděla. Druhý chlapec jen pozorně naslouchal. Potom se napětí u stolu zvětšilo. Dívka se čím dál tím víc mračila a čím dál tím víc mluvila. I můj „anděl“ se mračil, dokonce začal zuřivě gestikulovat. Hádali se. Byli tak dokonalí, dokonce i když se mračili a byli rozzuření. Možná, že jim to spíše přidávalo na kráse.

„Inés, na co tak zíráš?“ zeptal se mě znenadání Erik. Ve stejnou chvíli ke mně střelil pohledem můj „anděl“ . Naše oči se do sebe zaklesli a já od něj nedokázala odtrhnout zrak. Cítila jsem jak se mi žene do obličeje krev a jak začínám rudnout,zrak jsem ale nedokázala odtrhnout. Byl to on kdo přerušil náš oční kontakt, protože mu něco říkala ta dívka. Omámeně jsem zamrkala. Nepamatovala jsem si, že by na mě měl někdy takový vliv.

„Inés! Země volá Inés! Jsi na příjmu?“ pronikl ke mně hlas Kristýny. Pořád trochu mimo jsem se otočila zpátky ke stolu.

„Ehm, cože?“ zakoktala jsem.

„Říkala jsem, že nevnímá,“ zaradovala se Linda. Zřejmě ji nechtěli moc věřit.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě Josh.

„Jo jasně,jsem v pohodě,“ odpověděla jsem.Vrhla jsme letmý pohled zpátky k jeho stolu, abych zjistila, že se pořád dohaduje s tou dívkou. Co, když mezi nimi něco je? Bodlo mě u srdce, jak mě to napadlo. Opět se na mě podíval, tentokrát se v jeho očích zračila bolest. Ihned se ode mě, ale odvrátil. Teď diskutoval s druhým chlapcem. Otočila jsem se zpátky ke svému jídlu.

„Kdo jsou oni?“ zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že nás nevnímají. Kristýně stačil jediný pohled, aby zjistila o koho se jedná.

„To jsou Wilburovi,“ odpověděla. V hlavě mi cvaklo.

„Jsou sourozenci?“ zeptala jsem se a na chvíli se na ně podívala. Rozhodně by to bylo možné. Nějaké rysy měli stejné. Třeba ta jejich pobledlost.

„Nevlastní,“ odpověděla za ní Linda. Přikývla jsem, že rozumím.

„Víte jak se jmenují?“ zeptala jsem se. Byla jsem přímo posedlá zjistit jeho jméno. Konečně bych ten přízraku mohla pojmenovat.

„A proč tě to zajímá?“ zeptala se podezřívavě Kristýna. Pokrčila jsem rameny.

„Jen tak,jsem zvědavá.“ Opět jsem se na něj otočila. Jako by přitahoval můj pohled. Cítila jsem se jako magnet, který je zmagnetizovaný jeho krásou.

„Hele,William je můj!“ ohradila se rozzuřeně Kristýna. Můj „anděl“ se otočil a ještě více se zamračil. Tentokrát, ale nepatřil jeho pohled mě, ale Týně. Usmívala jsem se, když jsem se otáčela.

„Ten černovlasý je William, ta blondýna se jmenuje Carolin a ten blonďák je Aaron,“ ozvala se najednou Linda. Takže William. Pěkný jméno. Znovu jsem se mírně otočila, tentokrát mě však čekalo zklamání. Jejich stůl zel prázdnotou.