New world

9. Kapitola Nehoda

Cestu domů jsem sotva vnímala. Pořád jsem byla mimo z toho, že můj vysněný kluk existuje. A pořád jsem nechápala jak je to možné. On mě, ale rozhodně nezná. Vždyť jsem ho vídala ve svých snech. A pokud se mu o mě nezdálo stejným způsobem jako on mě, což asi těžko, tak mě určitě nebude znát. Měla bych za ním jít a promluvit si? Nebo bych to měla nechat být? Třeba nějak zareaguje on, i když jsem o tom pochybovala. Zajímalo by mě co měla znamenat ta scéna v jídelně. Proč se hádal se svojí sestrou? Bylo to kvůli mně? To byla hloupost, proč by se kvůli mně hádal se sestrou?! Měla jsem spoustu otázek a žádnou odpověď. Rozhodla jsem se, že si o tom musím promluvit s Williamem ze svého snu. Třeba bude vědět co se to děje.

Cesta domů mi trvala krátce, jelikož jsem byla zasněná. Když jsem přišla domů pozdravila jsem, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Hodila jsem tašku do kouta chodby a šla do kuchyňky.

„Babi?“ Žádná odpověď. Zkusila jsme to v jejím pokoji, ale ani tam nebyla. Začala mě polévat panika. Co, když se jí něco stalo? Obraz těžce oddechující babičky, která se opírá o linku a jen stěží se drží na nohou, mi pořád vězel v paměti a já od té doby jenom čekám, kdy se stane něco hrozného a můj svět se opět zhroutí. Vyběhla jsem ven a namířila si to dozadu na zahradu.
„Babi!?“ křičím znovu.

„Ano, Inés?“ ozve se zprava ode mě. Otočím se a úlevou vydechnu. Babička se krčila u jednoho záhonu. Přes keř ji nebylo vidět, proto jsem ji hned nenašla. Babička na sobě měla zelený montérky, na rukou zablácený rukavice a na hlavě žlutý slaměný klobouk. Vypadala komicky. Usmívala se na mě a já pochopila, že se jí tady líbí. Návrat do rodného městečka, ke svým kytičkám a přátelům. Možná, že se tady, na čerstvým vzduchu, vzpamatuje. Možná se jí udělá lépe. Doufala jsem, že to tak bude.

„Já jen…to nic. Udělám si úkoly a půjdu ti pomoc,“ odpověděla jsem.

„Samozřejmě, nemusíš spěchat,“ řekla a usmála se na mě.

Úkoly jsem měla udělaný hned. Podle osnovy jsem byla ve všech předmětech napřed, takže se nebudu muset nějakou dobu učit. To jsem vítala s otevřenou náručí. Zbytek dne jsem se pachtila s kytkami. Plela jsem záhony a babička sázela. Musela jsem jít pro nějaké kameny, abychom měli čím ohraničit záhonky. Nemusela jsem jít moc daleko do lesa, abych nějaký našla a byla jsem za to vděčná. Z toho lesa jsem neměla dobrý pocit. Byl takový temný. Přes koruny stromů jsem nepronikalo moc světla, častokrát jsem uslyšela podivný zvuk, ale když jsme se otočila, nic tam nebylo. Nervózně jsme se zasmála a přiznala si, že mi pomalu začíná harašit.

Do postele jsem šla utahaná, ale přesto nedočkavá. Chtěla jsem ho vidět, strašně jsem chtěla, nemohla jsem se ho dočkat. Rychle jsem vklouzla do sprchy a potom do postele. Usnula jsem téměř okamžitě.


Když jsem vylézala z postele, byla jsem celá rozlámaná. Takhle hrozně se mi nestávalo už hodně dlouhou dobu. Jako náměsíčná jsem šla do koupelny. Omyla jsem si obličej studenou vodou, abych se probrala a přemýšlela nad pocity, které jsem cítila. Připadala jsem si podivně prázdná, jako by mi něco chybělo. Jako by se nenaplnilo moje očekávání. Jako bych něco ztratila, jako by někdo nepřišel. Dumala jsem nad svými pocity a začala si čistit zuby. Teprve, když jsem odkládala kartáček, tak mému zpomalenému mozku všechno došlo. Ztuhla jsem na místě, když jsem se to dozvěděla. ,Nepřišel.Můj bože on nepřišel!´ Po takovou dobu co za mnou každou noc chodil za mnou nepřišel. Poprvé, úplně poprvé nepřišel. Jak je to možné? Třeba to bylo tím, že když jsem ho doopravdy našla, tak už není o čem snít! Možné to bylo, ale nic se tím nevysvětlilo.

Stála jsem zkoprnělá v koupelně dlouhou dobu. Dokud ke mně nepronikl hlas babičky, že mi ujede autobus. To mě vytrhlo ze strnulosti. S myšlenkou, že to vyřeším později jsem seběhla schody, pozdravila babičku a namířila si to na autobus.


Bylo to téměř stejně hrozný jako ten první den. Všichni na mě pořád zírali a já si pořád přála, abych zmizela z povrchu zemského. Sotva jsem vešla do školy už se ke mně hnala Kristýna a spol. Pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, že mi už nedají pokoj.

„Čauky!“ pozdravila mě Týna a potom i všichni ostatní. Erik si neušetřil jeden svůdný pohled. Vrátila jsem všem pozdrav a Erika ignorovala. Potom to všechno bylo takové jako včera. Podívala jsem se do rozvrhu a spolek mě odvedl k učebně, kde jsem měla míněnou hodinu. Přitom se bavili nebo spíše hádali. I já se pomalu začínala přidávat do jejich rozhovorů. Pomohl mi k tomu fakt, že jsem věděla, že všichni z party mají jiný zájmy, nápady, názory a že každá myšlenka, kterou kdokoliv vysloví je ostatními ihned zamítnuta. Nemusela jsem se tedy bát, že když řeknu něco hloupého, ostatní mě shodí. V téhle partě se shazoval neustále každý. Připadalo mi to divný, ale zároveň podivně osvěžující.

Poslední hodinu jsem měla angličtinu. Byla to moje první hodina. Parta mě zavedla na druhou budovu a ukázala učebnu, potom se sama rozeběhla různými směry, aby stihli svoje hodiny. Podívala jsem se na dveře a zhluboka jsem se nadechla. Vstoupila jsem a rychlým pohledem zhodnotila situaci. Téměř všichni se na mě otočili. Proud debat nepřestával, ale snížil se na minimum. Všichni se na mě dívali, provrtávali mě pohledem. Cítila jsem jak rudnu, bože bylo mi tak trapně! Tohle jsem ze všeho nejvíc nesnášela. Přála jsem si, aby to už skončilo. Vzpomněla jsme si, ale na slova sekretářky, že tohle nepřejde dokud je neomrzím. Doufala jsem, že to bude co nejdřív.

Rychle jsem přelétla očima učebnu, abych zjistila, kde je volné místo.Našla jsem jednu volnou lavici úplně vzadu. Jak moje oči létali vyděšeně přes celou třídu, ztuhla jsem, když jsem se střetla s očima Williama. Ihned se ode mě však odvrátil. Viděla jsem, že vedle něho sedí jeho sestra. Nemohla jsem na ně dlouho zírat. Pomalým krokem jsem se vydala do lavice, v zádech pohledy ostatních. Když jsem procházela kolem jejich lavice, neodolala jsem a podívala se k nim. Carolin mi věnovala vřelý úsměv, jako by chápala moje pocity a chtěla mi dodat odvahu. Její bratr mě však okázale ignoroval. Díval se před sebe v obličeji tvrdý výraz. Přidala jsem do kroku a ztěžka si sedla do lavice. Nechápala jsem co jsem mu udělala. Proč mě nenávidí? ,Hloupost, jak by mě mohl nenávidět, nezná mě. Nic jsme mu neudělala. Jenom je trochu přetažený. Nenávist,to je moc silný slovo.´

Díky bohu, začala hodina a všichni se museli otočit k učiteli. Učitel byl malý, trochu obtloustlejší a na hlavě měl pleš. Jeho oči moc pochopení nevydávali. Přikrčila jsem se a doufala, že si mě nevšimne. Bohužel se tak nestalo.

„Ale!“ vykřikl když mě zaznamenal. Jeho hlas byl tvrdý a nepříjemný. „Naše nová studentka. Tak se postavíme a něco nám o sobě řeknete,“ řekl a usmíval se na mě oplzlým úsměvem. Jako by si moje rozpaky užíval. Potlačila jsem povzdechnutí a stoupla si. Polovina třídy se na mě otočila. Potlačila jsem blížící se hysterii.

„Jmenuji se Inés Salvádor a přestěhovala jsem se z Minnesoty z města Minneapolis,“ řekla jsem a doufala, že mu to stačí. Nestačilo.

„Co dělají vaši rodiče?“ zeptal se mile, ale v jeho hlasu jsem zaslechla menší hrozbu. Připadalo mi, že mi to dělá naschvál. Nerada jsem mluvila o smrti svých rodičů. Sklopila jsem hlavu a potlačovala slzy. Periferním okem jsem viděla jak se na učitele William zuřivě zamračil.

„Tak, dočkáme se odpovědi?“

„Moji rodiče mi zemřeli, když mi bylo osm. Žiji se svojí babičkou,“ řekla jsem.

„Můžete si sednout,“ řekl mile, jako bych mu udělala radost.Sedla jsem si a po zbytek hodiny se dívala na lavici a nebyla si jistá svým výrazem.


Takhle to šlo celý týden. Škola a doma zahrádka. William se v mých snech od té doby co nepřišel poprvé, neobjevil. Cítila jsem se kvůli tomu podivně prázdná. Strašně jsem toužila ho vidět, ale přivolat sen ve kterém by figuroval šlo přece jenom těžko. Proto jsem nechápala jak se mi to dařilo celou tu dobu.

Zatím skutečný William se ode mě držel dál a v mojí přítomnosti měl vždycky nepřístupný a tvrdý výraz. Pár dnů mě to trochu uráželo. Později jsem však zjistila, že jeho rodina se nebaví s nikým a že bych za tím neměla hledat nic osobního.

Kristýna a spol. se ode mě už opravdu nehnuli na krok. Častokrát mě přemlouvali, abych si s nimi někam vyrazila. Já jsme se však vymluvila na to, že musím pomáhat babičce. A tak můj život zaběhl do stereotypu. Ne sice stejného jako v Minneapolis, ale přesto to byl stereotyp.


Bylo zamračeno a já jsem se nudila. Zrovna jsem přemýšlela proč se mi o Williamovi už nezdá. Přese všechno mi to pořád vrtalo hlavou. Pocit prázdnoty se zase objevil, dokonce se objevila i mírná zuřivost. Sebrala jsem se a vyšla ven. Ještě chvíli o tom přemýšlet a zbláznila bych se.

Ani nevím, jak mě to napadlo, ale když jsem se vzpamatovala stála jsem v lese. Kvůli tomu, že bylo zataženo bylo v lese podivně šero. Začínala jsem se bát. Co, když tady na mě někdo vyskočí? Hloupost, nikdo tady není. Začínala jsem být paranoidní. Díky bohu mám dobrý oči a díky tomu jsem spatřila menší světlo na konci lesa. Rozeběhla jsem se k němu a za chvíli začínalo světlo nabírat na intenzitě. Vyšla jsem z lesa a naskytl se mi pohled na menší rybníček. Všude kolem něj byli stromy. Byl díky tomu dobře chráněný. Odstřihnutý od civilizace. Byl zelený a několikrát jsem zahlídla i ryby. Nepochybovala jsem, že by tam mohli být i pijavice. Nebyl to moc pěkný pohled, proto mě překvapila lavička, která byla umístěna na jednom skalním výběžku. Nechtělo se mi jít ještě zpátky, tak jsem se začínala škrábat k lavičce. Minula jsem ceduli na které bylo napsáno, že si mám dát pozor na to abych nespadla, že je rybník hluboký.

Vyškrábala jsem se nahoru a mírně se naklonila nad hranou skalky. Zatočila se mi hlava, bylo to výš než jsem si myslela. Nechápala jsem proč, ale připomínalo mi to incident kdy jsem chtěla skočit do jezera a spáchat sebevraždu utopením. Ještě do teď neumím plavat. Nějak jsem se neměla k tomu, abych se to naučila. Sedla jsem si na lavičku a chvíli jen tak koukala do blba.

Z mé strnulosti mě vyrušili podivné zvuky. Vyskočila jsem na nohy a zadívala se do lesa. Nic jsem neviděla. Všechno kolem mě bylo klidné, až jsem si začínala myslet že se mi to jenom zdálo. Už jsem si chtěla sednout na lavičku, když se podivné zvuky ozvaly znovu. Začínala jsme se bát. Srdce se mi freneticky rozeběhlo.

„Haló?! Je tam někdo?“ Žádná odpověď. Instinktivně jsme ustoupila dozadu, což jsem ale neměla dělat. Došla jsme až na okraj, kde se mi smekla noha. Potom jsem najednou měla v puse spousty vody. Kopala jsem kolem sebe a snažila se vyplavat na hladinu. Podařilo se mi to, ale jenom na tak krátkou dobu abych se trochu nadechla. Potom jsem se zase potopila. Mávala jsem rukama a oháněla se nohama, ale nebylo to nic platný. Místo toho, abych plavala nahoru jsem se spíše nořila hlouběji. Začínal mi docházet kyslík, cítila jsem jak na mě jdou mdloby. ,Bože, já tady umřu!´ prolétlo mi myslí. Znovu jsem zprudka máchla rukama, ale opět žádný výsledek. Potom se mi před očima udělalo černo. Poslední co jsem vnímala, byli studené ruce, které se mi obmotali kolem pasu.

První co jsem zaznamenala byla mlha. Byla to mlha bezvědomí u které jsem věděla, že jakmile se mi ji podaří zahnat, probudím se. Přesto, že jsem si tohle všechno uvědomovala, jsem byla zmatená. Nepamatovala jsem si co se mi stalo ani proč se nemůžu nadechnout. Jediné na co jsem si vzpomněla byli studené rty, které se vždy s krátkostí dotkly těch mých a vzápětí jsem ucítila tlak na prsou. Vzápětí jsem vyprskla vodopád vody. Nestačila jsem však zahlédnout svého zachránce, protože jsem téměř okamžitě opět upadla do bezvědomí.

Když jsem o sobě zase věděla, netušila jsem kde to jsem. Leželo se mi moc pohodlně, takže jsem určitě neležela někde na trávě. Přesto, že se mi leželo pohodlně, byla mi zima. Cítila jsem na sobě provlhlé tričko s kalhotami. Někde vedle sebe jsem slyšela tiché mumlání. Obsah jsem, ale nezachytila. Buď to jsem byla ještě pořád vyčerpaná na to, abych něčemu porozuměla nebo osoby, které spolu komunikovali mluvili potichu, hodně potichu.

Už jsem dál nedokázala udržet zavřené oči. Vzpomněla jsem si na babičku, která má o mě jistě strach. Jak dlouho jsem byla v bezvědomí? Nehledá mě už? S tichým zaúpěním jsem se pohnula a vzápětí otevřela oči. Ihned jsem je přimhouřila, protože mě oslepilo světlo.

„Probouzí se,“ uslyšela jsem tichý melodický hlas. Vzápětí se nade mnou skláněl nějaký muž. Otevřela jsem úžasem oči a byla ráda za to, že jsem neotevřela i pusu. Muž vypadal jako anděl. Hnědé delší vlasy, vystouplé lícní kosti, úzké rty, orlí nos a ostré rysy. Jeho pokožka byla bledá a jeho oči měli zlatavý nádech. Někoho mi strašně připomínal, kdybych si jenom vzpomněla koho!

„Jak je ti?“ zeptal se a uprostřed čela se mu objevila vráska starostí.

„Dobře, děkuji. Kde to jsem?“ zeptala jsem se na oplátku.

„V bezpečí,“ odpověděl mi na otázku úplně někdo jiný. Do zorného pole se mi připletla žena. Byla stejně krásná jako muž vedle ní, ne-li krásnější. Měla stejně řezané rysy a stejně bledou pokožku. Její vlasy byli podobné mým, přesto se mé vlasy její kráse nevyrovnali. Měla je uhlově černé, na ramena. Na rozdíl od muže měla oči černé, spolu s jejími temnými vlasy vypadala tajemně, ale hlavně ji to přidávalo na kráse.

Zírala jsem na pozdvižení kolem sebe. Žena se na mě usmívala a muž si mě měřil zkoumavým pohledem, jako by se bál, že upadnu do šoku.

„Jak jsem se sem dostala?“ zeptala jsem se, když jsem našla konečně řeč.

„Náš syn tě sem přivezl,“ odpověděla mi žena a ustoupila, abych viděla osobu, která stála za ní. Zalapala jsem po dechu.




William se opíral o stěnu a obezřetně si mě měřil, byl zamračený. Vypadalo to, že se na mě zlobí. Viděla jsem, že se drží co nejdál ode mě, jako by nechtěl být v mé blízkosti. Opět mě to urazilo a zničilo předsevzetí, že se o něj přestanu zajímat. To není ten úžasný kluk, který chodil za mnou do říše snů.

„Vypadala si děsivě, ale nebyla jsi v ohrožení života,“ řekl muž a usmál se na mě, čímž se mu vyrovnala vráska na čele.

„Ano, William umí dokonale první pomoc,“ řekla se smíchem žena a já se začervenala. Vzpomněla jsem si na lehké dotyky cizích úst na těch mých a došlo mi, že to musel být William, který mi dával první pomoc, abych se neudusila. Pocítila jsem mírné šimrání v podbřišku, když jsem si představila jeho rty, jak mi dávají dýchání z úst do úst. William se na místo toho ještě více zamračil.

„Jmenuji se Chloe Wilbury a tohle je můj manžel Simon Wilbur,“ představila mě Chloe. Usmála jsem se na ni.

„Inés Salvádor,“ odvětila jsem ji a začala si je znovu prohlížet. Takže, tohle jsou rodiče Williama. Měla jsem čekat, že budou stejně krásní jako jejich syn. Po někom tu krásu musel zdědit. Možná jsem čekala, že budou krásní, rozhodně jsem ale nebyla připravená na tak milé přijetí. Myslela jsem, že jeho rodiče budou stejně zatvrzelý jako jejich syn a stejně otravní. Oni se na mě, ale místo toho usmívali, jako bych byla anděl, který je přišel zachránit.

„Takže, co se přesně stalo?“ zeptala jsem tě opatrně. Slova se chopil pan Wilbury.

„Myslím, že William ti to vysvětlí,“ řekl a ještě víc se na mě usmál.

„Půjdu ti udělat něco k pití jistě máš žízeň,“ řekla paní Wilbury a já si všimla rychlého pohledu, který vrhla na svého manžela. Měla jsem pocit, že tím chce jemně naznačit, že by měl odejít s ní. Moje teorie byla potvrzena, když se zvednul spolu se svojí ženou, omluvil se mi, že má spousty práce a následně se rozloučil. Viděla jsem, jak se William napjal, když jeho rodiče procházeli kolem něj. Díval se za nimi dokud se nezavřeli dveře. Potom se pomalu a obezřetně podíval na mě.

V pokoji bylo příšerné ticho. Měla jsem s to chutí se zvednout a utéct od toho dusna, které se v místnosti utvořilo. Ani pohnout jsem se neodvažovala. Když mi ale začalo být nepohodlně posadila jsem se. Bylo to, ale trochu prudký, protože se mi zamotala hlava.

„Skočila jsi,“ konstatoval. Šokovaně jsem se na něj podívala. Bylo to úplně poprvé co na mě promluvil. Tak nějak jsem se začala smiřovat s tím, že je němý.

„Proč?“ zeptal se. Jeho hlas by mi neměl být tak povědomí. Jeho slova ve mně vyvolala vzdor.

„Neskočila jsem,“ ohradila jsem se a zamračila se stejným způsobem jako se na mě mračil on. Chtěl něco říct. Skočila jsem mu do řeči.

„Spadla jsem, zakopla jsem,“ přiznala jsem zahanbeně a sklopila červenající se tvář. Vzhlédla jsem, abych viděla jeho skeptický pohled. Opravdu si myslí, že jsme sebevrah? Zarazila jsem se, vždyť jsem vlastně už jednou málem spáchala sebevraždu. Ale o tom on přece neví!? Přesto mě to pobouřilo.

„Lekla jsem se. Slyšela jsem divné zvuky,“ pokračovala jsem a už jenom při té vzpomínce jsem se otřásla. Jeho výraz se najednou změnil. Už se nemračil, ale ani neusmíval. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.

„Omlouvám se,“ řekl o něco měkčeji.

„Za co?“ zeptala jsem se zmateně. Pouze zavrtěl bezmocně hlavou.

„Řekneš mi co se stalo?“ Opět se mu na tváři objevil ten obezřetný pohled.

„Byl jsem nedaleko od místa, kde jsi byla ty. Slyšel jsem tvůj výkřik a běžel za ním. Viděl jsem tě jak si vyplavala na hladinu a vzápětí se zase potopila. Myslel jsem, že vyplaveš nahoru, když jsi se ale neobjevila skočil jsem za tebou a vytáhl tě z vody. Dal jsem ti umělé dýchání a potom dopravil jsem, protože nevím kde bydlíš,“ řekl klidně jako by to dělal každý den. Přesto mi na tom něco nesedělo. Nepamatovala jsem si, že bych vykřikla. Ale možná jsem si to jenom neuvědomila nebo si na to nemohla vzpomenout.

„Děkuji, zachránil jsi mi život,“ řekla jsem. Přikývl a potom zase nastalo trapné ticho.

„Měl bych tě odvést domů,“ řekl a s těmi slovy se odlepil ode zdi. I já vstala, dřív než jsme ale došli ke dveřím, dveře se zprudka otevřeli a objevila se tam Williamova úžasná sestra. Ignorovala jak se na ni zamračil a podívala se na mě. Celou dobu se usmívala.

„Ahoj Inés. Ráda tě vidím,“ řekla mile. Překvapeně jsem zakoktala pozdrav, jelikož jsem si živě pamatovala naše první setkání. Potom se nečekaně zamračila a sjela mě od hlavy a k patě. Potom se koukla na svého bratra.

„Opravdu si ji chtěl nechat jít takhle?“ řekla a mávla ke mně rukou. Nechápavě jsem se na sebe podívala. Zavrtěla hlavou.

„Pojď dám ti něco na sebe a učešu tě. Nemůžeš za babičkou přijít jako strašák do zelí, trefil by ji šlak,“ řekla a už vycházela z pokoje. Chvíli jsem nerozhodně stála v pokoji, když se ale William k ničemu neměl, povzdechla jsme si a vydala se za Carolin.

Procházela jsem úzkou chodbou. Chodba byla bez oken. Jediné světlo pocházelo z matných světel rozvěšených podél chodby. Podívala jsem se nad sebe a i přes tupé světlo jsem dokázala vypozorovat bílý strop. Zahleděla jsem se na stěny, které měli červenou tapisérii. Spolu s oprýskanou dřevěnou podlahou, vypadala chodba hodně starodávně. Chodbou jsem šla pomalu, měla jsem pocit, že se blížím k nějakému sklepení. Carolin jsem už dávno neviděla před sebou. Trochu mě to vystrašilo. Připadalo mi, že jsem úplně sama a nekončící chodba mě v mém strachu spíše utvrzovala. Došla jsem až k rozcestí. Jedna chodba vedla rovně a druhá odbočovala doprava. Začínala jsem Carolin proklínat, že na mě nepočkala.

„Kudy teď!“ zasténala jsem potichu. Na rameno mi dopadla ruka a já se s výkřikem otočila. Měla jsem pocit, že mám srdce až v kalhotách.

„Bože, Williame! Vyděsil jsi mě!“ zakřičela jsem ještě pořád trochu hystericky. William se pousmál. Bylo to poprvé co jsem ho viděla, že by se usmál. Ihned si, ale svoji chybu uvědomil. Spustil ruku a jeho výraz byl opět bezvýrazný. Z jeho nenadálé změny chování jsem byla zmatená.

Oba dva jsme na sebe zírali. Temná chodba mě zneklidňovala ještě víc než předtím. William měl v očích podivné ohníčky, připadal mi jako dravec, který má před sebou svoji kořist a každou chvíli se na ni vrhne. Potlačila jsem zachvění. Připadalo mi více než logické, že by teď po mě skočil a nějakým způsobem zabil. Co, když je to nějaký vrah? Co když se na mě teď vrhne a znásilní mě? Když jsem si, ale představila jeho ruce jak ze mě strhávají oblečení, nedokázala jsem ze sebe vydolovat ani kapičku strachu. Cítila jsem pouze příjemné mrazení. Když jsem si uvědomila, že toužím po jeho dotyku, začervenala jsem se. Naklonil hlavu na stranu, jako by si toho byl vědom a zeptal se:

„Co se děje?“ Překvapilo mě, že je jeho otázka upřímná. Bezmocně jsem zavrtěla hlavou. Od dalších případných otázek nás vyrušila Carolin.

„Tady jsi! Už jsem si myslela, že jsi zabloudila, ani bych se nedivila, taky mám někdy problém se tu vyznat,“ řekla, když ale viděla Williama, podivně se usmála, tak nějak vědoucně.

„Neruším?“ zeptala se pobaveně.

„Ne nerušíš!“ odsekl ji William, který evidentně věděl o co tady běží. Já jsem se jenom zmateně dívala.

„Tak pojď!“ Mávla rukou Carolin a vydala se chodbou napravo. Vydala jsem se hned za ní, abych nezabloudila. Díky bohu, po necelých padesáti metrech chodba končila. Viděla jsem tři dveře. Dvoje byli naproti sobě a třetí byli trochu dál od nich. Prošli jsme kolem těch nejdál a namířili si to ke dveřím, které byli naproti sobě. Carolin otevřela dveře nalevo.

Její pokoj byl mnohem světlejší než chodba. Když jsem do pokoje vklouzla musela jsem několikrát zamrkat, abych si zvykla na nenadálé světlo. Pokoj byl veliký 5 na 5 metrů. Díky třem oknem, které byli hned naproti dveřím, vypadal pokoj ještě větší. Pokoj byl v pastelových barvách. Na zemi byl měkký koberec. Na levé straně ode dveří stála menší toaletka se zrcadlem. Kousek dál stál psací stůl a dál ještě polička. Bylo na ní pár knížek a flétna. Přešla jsem tam a prohlížela si dlouhou bílou flétnu.

„Hraješ?“ zeptala jsem se.

„Trochu,“ přitakala. Její hlas se ozýval z druhé strany pokoje, když jsem se otočila viděla jsem při stěně dlouhou černou pohovku, která sahala až k dalším dveřím, od kterých se ozýval hlas Carolin. Pohovka krásně zdůrazňovala světlé barvy v pokoji. Zarazila jsem se, něco mi tu chybělo. Teprve po minutě mi to došlo.

„Eh, Carolin? Kde máš postel?“ zeptala jsem se a rozhlížela jsme se kolem.

„Spím na gauči, vždycky si ho rozložím,“ řekla po delší chvíli. Její hlas nebyl tak pevný, jako před chvílí. Všimla jsem si nesouhlasného pohledu William, který se opíral o rám dveří. Rychle jsem od něj odvrátila zrak a přešla ke dveřím, kde byla Carolin. Zalapala jsem po dechu, když jsem vstoupila. Celá místnost byla zaplavená oblečením. Po délce všech stěn stáli obrovské skříně, které přetékali oblečením.

„No, páni!“ řekla jsem.

„Díky, jsem na svoji sbírku náležitě pyšná,“ řekla se smíchem Carolin. Pousmála jsme se. Chvíli mi trvalo než jsem Carolin našla. Přehrabovala se v jedné skříni až nebyla téměř vidět.

„Tady tě mám!“ zavýskla vítězoslavně. Otočila se na mě a podávala mi triko bledě modré barvy, které bylo více méně podobné tomu mému.

„Vezmi si ho! Převlékni se.“

„Nemůžu si ho vzít,“ řekla jsem, když jsme si všimla nepřehlédnutelné značky. Carolin zakoulela očima.

„Takových trik mám hromadu,“ řekla nekompromisně. Povzdechla jsem si. Carolin zavřela dveře a já si rychle oblékla triko. Potom mi hodila černé kalhoty, opět podobné těm mým. Zadržovala jsem protesty a natáhla si i je. S hrůzou jsem pozorovala jak moje oblečení končí v koši. Potom mě Carolin téměř vystrkala ven ze dveří a posadila na židli před toaletním stolkem. Vzala hřeben a učesala mě.Chtěla sáhnout po make-upu, William ji ale zadržel zakašláním.

„Myslím, že by bylo divné , kdyby přišla namalovaná, když tak neodcházela,“ konstatoval. Jeho sestra se zamračila, ale ruku stáhla. Vděčně jsem se na William usmála, i když měl nasazenou zase tu nepřístupnou masku.

„Tak fajn, víc s tím už neudělám,“ řekla. Oddychla jsem si a sklouzla ze židle.

„Moc děkuji,“ řekla jsem. Mávla rukou.

„Kdykoliv.“

„Myslím, že bychom měli jet,“ připomněl se William. Cítila jsem, jak se můj žaludek zhoupl, když si představoval že pojedu s Willamem v autě. Carolin přikývla. Vzápětí odešel chodbou. Vydala jsem se za ním, ve dveřích se, ale zarazila. Naproti mně v dalších dveřích se opíral Aaron. Usmíval se, zřejmě se hodně bavil.

„Ahoj Inés,“ pozdravil.

„A-ahoj,“ zakoktala jsem. Carolin mě, ale vystrčila ze dveří.

„Popovídat si můžete kdykoliv jindy,“ řekla a už mě táhla chodbou. Nestačila jsem se ani rozloučit. Cesta z domu nám trvala snad celou věčnost. Úzkost se mi vrátila a já jenom toužila být co nejdřív pryč. Sešli jsme do prvního patra, kde mě Carolin navedla do prvních dveřích. Otevřela je a mě se naskytl pohled na šedé schody, které vedli dolů. Sešla jsem dolů a když jsem otevřela dveře, uviděla jsem rozlehlou garáž se spousty aut a motorek. Teprve teď mi docvaklo, že musí být asi hodně bohatí. William se opíral o černý auto vepředu. Když nás uviděl, nasedl do auta a nastartoval.

„Tak ahoj,“ rozloučila se Carolin.

„Ty s námi nejedeš?“ zeptala jsem se překvapeně. Zavrtěla hlavou.

„Ne, ale neboj všechno bude v pořádku.“ Skepticky jsem se na ni podívala, ale nekomentovala to. Rozloučila jsem se s ní a pomalu nasedla do auta.

Cesta byla tichá záležitost, tak jsem se soustředila na cestu, že jsem se zapomněla podívat jak vypadá jejich dům z venku. William nemluvil a já ho nehodlala zpovídat. Když jsme přijížděli k cestě, která vedla k našemu domů, zastavila jsem William.

„Tak, děkuji za všechno,“ řekla jsem a zmohla jsem se i na úsměv. William se na mě otočil v očích najednou naléhavý výraz.

„Už nic podobného nedělej, ano?!“ Šokovaně jsem zamrkala.

„Samozřejmě, vždyť to byla nehoda,“ zamumlala jsem. Skepticky se na mě podíval a potom se ode mě odvrátil. Povzdechla jsem si a vysedla z auta.